The Platform odhaluje, jak sobečtí lidé umí být

Háček je v tom, že plošina začíná u horního patra. Na každém poschodí se na okamžik zastaví a na spodní patra záhy nezbude žádné jídlo. Pokud jste na horním patře, máte vyhráno, pokud se ale ocitnete až několik desítek pater pod ním, zřejmě na vás po hladových krcích před vámi nic moc nezbude. Každých třicet dní se pak vězni probudí na novém, náhodně vylosovaném patře, společně s novým spolubydlícím. 

Samo o sobě je zajímavé sledovat psychologii vězněných. Návrat k základním zvířecím pudům, které nutí ty nahoře hodovat a jíst nepřiměřené porce, načež ty pod nimi hladoví. Jistým způsobem to zobrazuje skutečnou hierarchii ve společnosti, kde lidé na vrcholu čerpají nepřiměřeně, zatímco ti druzí na jejich chování doplácejí. Hlavní hrdina Goreng se poprvé probudí na 48. patře, ve kterém již dojídá poslední zbytky. Postupně ovšem zjišťuje, že celý systém má daleko více pater, než se předpokládalo. Běžný je kanibalismus a násilí, přesto se nikdo nesnaží hledat kompromis. Goreng se snaží to změnit, donutit vrchní vězně uskrovnit se tak, aby vyšlo na každého. 

The Platform je zajímavé ztvárnění neschopnosti projevit loajalitu, pokud jsou lidé v ohrožení vlastního života. Dokládá, že prospěch sebe samotného má pro jedince větší hodnotu než prospěch celku. Zásadním kamenem úrazu je ale závěr filmu, který rychlým a kostrbatým vybruslením nijak nepodtrhl celou myšlenku. Divák si tak těžko odnese, zda film skončil dobře nebo špatně. Děj také naprosto zbytečně zabředl do sci-fi, díky čemuž se nám taková antiutopie stala vzdálenější. Přesto jde ale o originální myšlenku s velmi obstojnými hereckými výkony, jež donutí k zamyšlení nad zvráceností lidské povahy.