Nezapomenutelný Vladimír Menšík očima těch, kdo jej znali

Nezapomenutelný Vladimír Menšík očima těch, kdo jej znali
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Bavit kolegy herce není úplně snadné, ale právě v tom byl Menšík nepřekonatelný. Uměl to dobře jak v malé šatně, tak ve světlech reflektorů, když se natáčel třeba silvestrovský zábavný pořad, který naprosto svým humorem ovládl.

Na svého hereckého kolegu zavzpomínal i Josef Vinklář. Ten uvedl, že nechce opakovat to, co o Menšíkovi už řekly stovky jiných lidí. Všichni už vědí, že byl geniálním hercem, fantastickým komikem a veselým člověkem. Vinklář se tedy podělil o jednu příhodu, která ukázala Menšíka i trochu jinak.

Jednou mu volal, že se zastaví. Menšík mu řekl, že jede do Sanopzu (zdravotnické zařízení pro vysoké komunistické funkcionáře). V IKEM v Krči, kam chodil, neměli léky, které potřeboval, ale protože byl oblíbený i v horních patrech politického systému (nejspíš proto, že se politice vyhýbal), bylo mu umožněno využít služeb dobře zásobeného zařízení pro papaláše. A když Vinklář později k Menšíkovi přijel, ten mu v rozčilení ukázal velkou bednu injekcí, prášků a sprejů, tedy všeho, co mu trochu dokázalo pomáhat s jeho obtížemi. A Menšík spustil:

Tady to vidíš, jak to chodí. Pro mě ty léky jsou, znám ale kluka, se kterým jsem ležel v Krči, ten je na tom hůř než já a léky nemá. Dusí se, dáví… Tak jsem si tu bednu od nich vzal, s kamarádem jsem se rozdělil a budu to tak dělat dál! Budu jim v Sanopzu lhát, že toho potřebuju strašně moc, a budu to vozit do Krče. Alespoň jeden člověk se se mnou sveze. A bude se mít líp.

Jak Vinklář uvedl, to byla další Menšíkova vlastnost. Soucítil s ostatními a když mohl, pomohl.

Úplně jiný zážitek měl s Vladimírem Menšíkem režisér Zdeněk Podskalský. Toho na herci fascinovalo, že nikdy neřekl větu dvakrát týmiž slovy a při zkouškách dováděl méně zkušené kolegy k zoufalství. Oceňoval i jeho výdrž, se kterou dokázal pobavit i několik směn posluchačů a nikdy nepolevil v kvalitě vyprávění. Dokonce se zdálo, že je stále zábavnější.

Podskalský zavzpomínal na improvizovaná představení, která se pořádala v divadélku Kotva. Představení bylo věnovánu některému herci a došlo i na Menšíkův večer. Vypadalo to, že vše bude bez problémů. Jeden herec, žádná hudba a plno. Šlo o noční představení, kdy měli herci čas. Diváci přicházeli po večeři, nebo třeba rovnou z kina.

Jenže odpoledne volal Menšík a se sípotem a chrapotem vysvětloval, že byl u zubaře a má vše napuchlé, včetně mluvidel, a proto musí představení zrušit. A to byl problém. Nejde zrušit představení, kam publikum přijde na Menšíka v jedenáct večer. Bylo nutné divákům herce ukázat, aby viděli, že jde o skutečný důvod, proč herec nemůže vystoupit. Jinak si divák automaticky pomyslí, že ten dobytek je buď opilý do němoty, nebo tráví čas s ženštinami pochybné pověsti. Menšík tedy slíbil, že se na představení ukáže. A musel být rychle zorganizovaný náhradní program. Na scéně se tedy usadila řada umělců jako Kopecký, Janžurová, Jirásková… přišli ti, co měli čas. Když přišel Menšík, Jirásková stručně divákům vysvětlila, kde je problém a že Menšík dočasně oněměl. Jenže to by nebyl on, kdyby jen tak seděl. Herec se uklonil, začal sípat a chrčet, silně zachraptěl a potom už nikoho nepustil ke slovu. V úžasu na něj jeho kolegové zírali a publikum se dvě hodiny válelo smíchy.

Vladimíra Menšíka jste si mohli připomenout v komedii A máte nás holky v hrsti, kterou vysílala ČT 13. listopadu odpoledne. Manželku hraje Menšíkovi opět Iva Janžurová a mladý pár ze sousedství si zahrála Dagmar Veškrnová (Havlová) a Jiří Hrzán.

Zdroje článku:
  • Kniha Vladimír Menšík, Pocta Vladimíru Menšíkovi, autoři Jiří Hubač a Slávka Kopecká, vydalo HAK, ISBN 80-900776-3-3,
  • Autorský text