„Nepohrdejte nekonečnými seriály,“ říká Martin Finger, představitel Evžena Šmýda z Ulice, ale i vyšetřovatel z Devadesátek

Nenápadný chlapík, který na sebe nerad strhává pozornost, je trojnásobným otcem a také uměleckým ředitelem Činoherního klubu. Právě tato prestižní pozice a hraní v nekonečném seriálu Ulice nejde moc dohromady.

Nedávno se na toto téma herec zmínil v rozhovoru pro Expres. I přes významný post v divadle, je Martin Finger především divadelní herec a roli v Ulici vzal proto, aby si zkusil zahrát jiný charakter, než běžně hraje. Chtěl ukázat, že umí zahrát i tak složitou a problematickou postavu, jakou je alkoholik Evžen Šmýd.

Právě Ulice mu umožnila seriálové natáčení, když dostal hned počet natáčecích dnů a mohl si tak s předstihem naplánovat další pracovní program. Navíc, tyto seriály jsou poměrně dobrou příležitostí pro zviditelnění a výrazně zvyšují hercům šanci na získání výrazných filmových a seriálových rolí. Příkladem je Martin Hofmann, který se přes Ulici propracoval k seriálu Most.

Přestože čekal od svých hereckých kolegů kritiku, tak té se nedočkal. Naopak byl chválený, že se předvedl jako herec s „širokým rozptylem“.

„Takže možná jsem příkladem toho, že se lidé nemusí úplně svrchu dívat na nekonečný seriál. Prostě jsou to rozdílné kategorie,“

uvedl herec.

Role v Ulici mu možná pomohla ukázat, že umí zahrát komplikovaný charakter, ale s úspěchem, který přišel po seriálu Devadesátky, se to nedá srovnávat. A jak se ozývá ze všech stran, o Martinovi Fingerovi ještě hodně uslyšíme. Jeho popularita stoupá a charismatem a pracovitostí se pomalu dostává na herecký Olymp.

Diváky zaujal především smutným a zádumčivým výrazem, který se málokdy mění v úsměv. U příležitosti prezentace nového filmu na MFF v Karlových Varech, kde hraje postavu, která skončí v psychiatrické léčebně, se umělec rozpovídal pro Expres o svém těžkém dětství, které mu role připomněla. Do psychiatrické léčebny jezdil jako dítě navštěvovat svou matku, která se tam léčila. Nakonec ho stihla těžká rána, když spáchala sebevraždu.

Když dospíval, začal mít obavy, aby její sklony k depresím nezdědil. Brzy však přišel na to, že špatné nálady u něj pramení pouze z přepracování, když musí řešit více věcí najednou.

Bolest z dětství už nevytahuje a říká, že lidé mají naštěstí schopnost intenzivní bolest časem mírnit, protože jinak by se na světě nedalo žít. Tragické události z dětství už bere jako dávnou minulost, která se jen občas připomene.