Jan Plouhar ze Slunečné si záporné role užívá
Vzhled ho předurčil k hraní záporných rolí
Ačkoliv je Jan Plouhar, který se narodil 14. března 1982, v reálu velmi hodný člověk, jeho vzhled ho předurčuje spíše k hraní záporáků. Zápornou roli si vysloužil například ve filmu Zatracení (2002), kde si zahrál překupníka drog v thajském vězení Patrika Lovického. Jak pro média později uvedl, v Thajsku se při natáčení tohoto filmu ocitl úplně poprvé, a tak pro něj bylo natáčení velkým zážitkem.
Roli klaďase mu nevysloužily ani seriály Modrý Kód nebo Slunečná. V Modrém kódu si zahrál pacienta Štěpána Slavíka, který nabaloval zdravotní sestřičku Petru (v podání Evy Burešové), přitom jí však zapomněl říct, že je ženatý.
Nálepky nevěrníka se nezbavil ani v seriálu Slunečná, kde se ze svých záletů opět zpovídal herečce Evě Burešové a opět zde měl jméno Štěpán. Štěpán Vacek ze Slunečné (Jan Plouhar) si nejspíš i tak získal přízeň části divaček. Fakt, že to je sympaťák, totiž nepřebije žádná záporná role.
Jak on sám říká, role záporáků mu rozhodně nevadí. Podle něj je dokonce lepší hrát padoucha než hodného prince, jehož osobnost nelze pořádně rozvinout.
Role záporáků mu prý dává obrovský prostor vyjádřit se.
Fotbal byl jeho vášní
V dětství se Jan Plouhar věnoval fotbalu, kvůli zdraví v něm však nemohl pokračovat na profesionální úrovni, a tak se pustil do herectví. Jan Plouhar vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, působil v Moravském divadle v Olomouci, v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, v Divadle Rokoko v Praze. Do podvědomí diváků se zapsal díky rolím ve filmech a seriálech. Role ve filmu Zatracení mu vysloužila přezdívku český Leonardo DiCaprio. Jan Plouhar si zahrál v Ulici, v seriálu Velmi křehké vztahy, v Modrém kódu a také ve Slunečné. I přesto, že Plouhar s fotbalem skončil, adrenalinu si užije dost i na place.
Adrenalin si užívá na place
Adrenalinem je naplněný nejen osobní život Jana Plouhara, který má za sebou několik vysokohorských výšlapů. Perné chvilky zažívá i během točení. Například při natáčení filmu Zatracení v Thajsku musel mít chvíli v loďce svázané ruce. Klíč k poutům však ztratil režisér a podstatnou chvíli trvalo, než je znovu našel.
Další adrenalin zažil při točení scény pro Slunečnou. Scénáristé Slunečné pro něj připravili autonehodu. I když byly děsivé chvilky jen jako, Plouharovi byly nepříjemné. Nikdy totiž nezapomene na to, jak musel sedět v nabouraném autě a dýchat štiplavý kouř, který vycházel z motoru před ním. V tu chvíli byly dveře auta zamčené, což ho děsilo ze všeho nejvíc. Na mysl se mu totiž vkrádaly představy o tom, že podobná událost se mu může přihodit i v reálném životě. A vůbec v té chvíli nepomáhalo připomínat si, že tato situace je nasimulovaná a krev na herci umělá. Herci z toho prostě běhal mráz po zádech. Nezapomněl dodat, že scénu, kterou diváci vidí ve dvouminutovém okně, on točil tři hodiny.
Zdroje: