Dopis Brežněvovi, obvinění ze spolupráce s StB a pomoc od Trošky. Takový byl život jedné herecké legendy

Otec Potůček, který vylidňoval ulice

Patřil k hercům, na které se režiséři mohli spolehnout. Celou svou divadelní kariéru spojil především s libeňským Divadlem pod Palmovkou, kde dostával hlavně charakterní role s jemným komediálním nádechem. Milovníci mu nepřipadali jako jeho parketa. Zato dokázal i z malé postavy vytvořit člověka, kterého si divák zapamatoval.

Před filmovou kamerou se objevil už v roce 1952 ve špionážním dramatu Únos režisérské dvojice Jána Kadára a Elmara Klose. Následovaly desítky dalších filmů a televizních inscenací. Jeho filmografie postupně narostla na více než tři stovky nejrůznějších postav. Lékaři, policisté, hospodští, vojáci, úředníci, strážní nebo obyčejní muži z ulice. Právě v takových rolích byl Skopeček jako ryba ve vodě.

Skutečnou televizní popularitu mu ale přinesl až seriál Tři chlapi v chalupě. V roce 1961 se jako otec Potůček stal součástí fenoménu, který dokázal pravidelně vylidnit československé ulice. Seriál Františka Filipa podle scénáře Jaroslava Dietla měl osmnáct dílů a vysílal se jednou měsíčně až do roku 1963.

Tehdy se televizní natáčení podobalo dnešnímu seriálu jen velmi málo. Jednotlivé díly se několik týdnů zkoušely a samotné vysílání probíhalo živě z pražské Měšťanské besedy. Záznam vysílání ještě nebyl běžnou samozřejmostí. Když se něco pokazilo, divák u obrazovky to jednoduše viděl.

Z původních osmnácti epizod se přitom dochovaly pouze poslední tři. Na přání diváků se Potůčkovi ještě vrátili a v roce 1964 vznikli Tři chlapi po roce. O několik let později přišlo i filmové pokračování Tři chlapi na cestách.

Jeden dopis změnil jeho kariéru

Profesní život ale nebyl jen přehlídkou úspěchů. V roce 1968 se dostal do nemilosti kvůli svému postoji k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Napsal dopis Leonidu Brežněvovi, v němž vyjádřil svůj názor na tehdejší události. Následoval zákaz umělecké činnosti.

K filmovým rolím se mohl výrazněji vrátit až v roce 1973, kdy ho obsadil Oldřich Lipský do filmu Tři chlapi na cestách. Skopeček se tak po letech znovu objevil před kamerou, ovšem další těžká zkouška přišla po listopadu 1989.

Jeho jméno se objevilo na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. Skopeček jakoukoli spolupráci odmítal a tvrdil, že se stal obětí absurdní fámy. Dokonce spojoval její vznik s tím, že v minulosti bydlel v domě na Rašínově náměstí, kde žili také Havlovi. Obvinění ho bolelo nejen osobně, ale především profesně. Některé nabídky podle něj zmizely a režiséři se báli jeho obsazení. V roce 2005 se proto rozhodl bránit soudní cestou. Chtěl jediné, aby jeho jméno bylo očištěno.

Nakonec se dočkal. Pražský městský soud rozhodl, že jeho jméno má být ze seznamu vymazáno. Skopeček tak mohl říct, že odchází z této kapitoly svého života s čistým štítem.

Když ho zachránil Zdeněk Troška

V době, kdy se někteří režiséři jeho obsazení obávali, se našel člověk, který mu důvěru projevil. Byl jím Zdeněk Troška. Skopeček se objevil například v jeho komediích Kameňák a později také ve Vánočním Kameňáku, kde v roce 2015 ztvárnil dědu Nováka.

Právě Troška patřil k těm, kteří Skopečkovu kariéru v pozdních letech pomohli udržet. Herec přitom nikdy nebyl pouze filmovým či televizním komikem. Věnoval se také dabingu, psal divadelní hry a rozhlasové dramatizace a vydal několik knih vzpomínek.

Jeho hlas mohou znát diváci například z animovaných seriálů a filmů. Propůjčil ho mimo jiné postavám z Včelky Máji nebo My z Kačerova. A měl ještě jeden talent, o kterém dlouho příliš nemluvil. Celý život psal texty písní a přál si, aby je někdo zhudebnil. To se mu splnilo až k devadesátým narozeninám, kdy se jeho textů ujala kapela Kroky Michala Davida.

Po smrti manželky zůstal sám

Jan Skopeček byl desítky let ženatý s herečkou Věrou Tichánkovou. Její smrt v lednu 2014 pro něj znamenala obrovskou ztrátu. Od léta 2013 žil v pražských Vršovicích sám. Navíc se mu výrazně zhoršoval zrak kvůli problémům se sítnicí. Dcera Marie žila ve Francii a několikrát ročně za ním přijížděla. Později už Skopeček potřeboval větší pomoc a přestěhoval se do domova seniorů.

Člověk, který celý život pracoval, vystupoval a potkával další lidi, najednou přišel o práci, která pro něj byla přirozenou součástí života. Přesto se snažil zůstat společenský, rád si povídal a chodil na procházky. Právě ztráta práce však podle jeho okolí výrazně poznamenala jeho psychiku a vzala mu část životní energie.

Jan Skopeček zemřel 27. července 2020 v pražské Nemocnici Na Bulovce. Bylo mu 94 let. Zůstaly po něm stovky rolí, které připomínají herce, jenž nepotřeboval být v centru pozornosti, aby si ho diváci všimli.