Ďábelský smích Petra Čepka a honosné klobouky Ivy Janžurové. Film Petrolejové lampy patří k majstrštykům Juraje Herze

Juraj Herz zanechal v československé kinematografii nesmazatelnou stopu. Poté, co diváky překvapil snímkem Spalovač mrtvol, hledal další atraktivní námět. Nic z toho, co na Barrandov přinesl, se mu však nepodařilo prosadit do výroby. Nakonec se mu ozval dramaturg Václav Šašek s první verzí scénáře podle Petrolejových lamp od Jaroslava Havlíčka. Herzovi se práce Šaška moc nelíbila, ale vycítil, že námět je zajímavý. Najal si tedy svého známého Lubomíra Dohnala, se kterým už pracoval, aby mu scénář napsal.

Úsměvné je, že Šašek už měl scénář napsaný a schválený, takže nejen, že musel být ve filmu uvedený, ale také dostal za práci zaplaceno. Podle vzpomínek Herze dostal Dohnal pouze 5 tisíc korun, což byla jen nepatrná část honoráře za tak velkou zakázku.

Do hlavní role maloměstské dívky Štěpy obsadil Ivu Janžurovou, se kterou už natáčel Znamení raka. Diváky však upoutal hlavně Petr Čepek, který se šarmem sobě vlastním a za pomoci maskérů dokázal ve filmu projít proměnou z mladého, přitažlivého muže až po pološílenou lidskou zrůdu.

Natáčení bylo trochu komplikované kvůli počáteční normalizaci a také nákladnosti kostýmů Ireny Greifové. Film měl začínat scénou, jak parta důstojníků opouští nevěstinec, aby bylo zřejmé, kde prostopášný Malina chytil syfilis, ale to režisérovi neprošlo. Místo toho se začíná oslavou Silvestra 1899 a soustředí se na představení Štěpy. Režisér si také ve vzpomínkách posteskl, že od některých scén musel upustit jednoduše proto, že už na ně nebyly peníze, protože secesní kostýmy a křiklavé klobouky Ivy Janžurové sice dotvářely hrdinčin charakter a kolorit doby, ale byly velice nákladné.

Herz viděl úspěch hlavně v chemii, která skvěle zafungovala mezi Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem. Film Petrolejové lampy byl vybraný do hlavní soutěže festivalu v Cannes.

Zajímavý snímek byl digitálně restaurován a občas se objevuje i v kinech. Doma si ho můžete vychutnat na Voyo.

O filmu

Třicetiletá slečna Štěpa Kiliánová se jako jediná dcera bohatých rodičů nesmí podle matky provdat pod svou společenskou úroveň. Pro maloměstské nápadníky je ale dívka příliš svobodomyslná a samostatná. Rozhodně nemá v úmyslu být naprosto poslušná a ve všem se manželovi podřídit, jak se na slušně vychovanou dívku z její společenské třídy sluší.

Štěpa chce od života pouze jedinou věc. Chce děti, a tak se provdá za bratrance Pavla, přestože ví, že on se žení jen pro její věno, jež má zachránit upadající rodinný statek. Pavel byl nedávno ještě důstojníkem ve Vídni a Štěpu v uniformě velmi okouzloval.

Po svatbě ale nedojde k fyzickému sblížení. Nezkušená žena postupně zjistí, že se Pavel při hýřivém životě nakazil syfilidou a neléčená nemoc ho začíná měnit. I tak se snaží manželovi ze všech sil pomáhat. Koupí mu darem pušku na honitbu, ale muž brzy ohrožuje střelbou své okolí. Progresivní paralýza poznamená jeho chůzi a zhorší jeho inteligenci.

Pavel pozve na statek kamaráda Jiřího, ale Štěpa jeho dvoření odmítá. Manžel nakonec končí v blázinci. Smutná Štěpa se z návštěvy u něj vrací vlakem. Netuší, že dívenka v kupé je Pavlův hřích z mládí. Děvčeti zemřela matka a jeptiška ho odvezla na statek. Tam však Pavlův bratr děvče nepřijme. Dělá si zálusk na Štěpu, jen musí počkat, až ovdoví. Pak s ní chce mít vlastní děti.