Zítra odpoledne v TV: Československá odpověď na špionážní thrillery Západu

Film z doby, kdy se měnila země i kinematografie

Rok 1968 byl pro Československo mimořádný. Období Pražského jara přinášelo do společnosti i kultury nebývalé uvolnění. Filmaři mohli otevírat témata, která byla ještě před několika lety nemyslitelná. Vedle slavné československé nové vlny vznikaly také snímky, které se pokoušely spojit společenskou výpověď s napínavým žánrem.

Právě do této atmosféry vstoupil režisér Václav Sklenář se svým filmem Muž na útěku. Natáčení probíhalo v roce 1968, tedy v období plném nadějí i nejistoty. Premiéra se uskutečnila až 7. února 1969, kdy už byla země po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy úplně jiným místem. Film tak vznikal na samém konci jedné éry. Možná i proto z něj dodnes vyzařuje zvláštní neklid. Na jedné straně je zde patrná snaha o moderní filmový jazyk, na straně druhé pocit, že staré křivdy nelze jednoduše uzavřít.

Útěk, který neměl vést ke svobodě

Příběh začíná zdánlivě jednoduše. Důlní inženýr Kraus je odhalen jako bývalý příslušník gestapa. Přestože je podezřelý z mnoha válečných zločinů, soud ho kvůli nedostatku důkazů odsoudí pouze za jedinou vraždu. Ve vězení ho osloví skupina Němců, kteří mu nabídnou pomoc při útěku.

Jenže brzy vyjde najevo, že jejich skutečným cílem není Krausovu svobodu zajistit, ale vykonat vlastní spravedlnost. Muž, který si myslel, že uniká trestu, se ocitá v pasti. Navíc po něm jeho zachránci požadují informace o bratrovi, rovněž bývalém gestapákovi.

Film postupně rozehrává napínavou hru, v níž není jasné, kdo je lovec a kdo kořist. Otázka zní: mají lidé právo vzít spravedlnost do vlastních rukou, pokud soud selhal?

Natáčení mezi skutečnými kulisami

Jedním z nejzajímavějších aspektů filmu je jeho dokumentární styl. Tvůrci se snažili o maximální autenticitu a využívali skutečné lokace i civilní herectví. Diváci si dodnes všímají syrových záběrů Prahy konce šedesátých let, včetně tehdy ještě nezrekonstruovaného Anežského kláštera, který se ve filmu krátce objeví.

Kamera Saši Rašilova ml. a Julia Vegrichta často pracuje s ručním snímáním a pozorovatelským stylem. Místy má divák pocit, že nesleduje hraný film, ale autentický záznam policejního pátrání. Právě tento přístup připomíná některé postupy československé nové vlny. Místo velkých studiových dekorací dostaly prostor skutečné ulice, budovy a prostředí tehdejšího Československa. Díky tomu dnes film funguje také jako dokument své doby.

Karel Dellapina: Hlavní hvězda, kterou téměř nikdo nezná

Dnešnímu publiku jméno Karel Dellapina pravděpodobně mnoho neřekne. Přesto právě na jeho výkonu stojí celý film.

Dellapina nebyl filmovou hvězdou v pravém slova smyslu. Šlo především o zkušeného oblastního divadelního herce, který se před kamerou začal objevovat až od poloviny šedesátých let. Právě proto působí ve filmu jinak než známé tváře své generace. Nemá okázalý projev ani výraznou filmovou stylizaci. Jeho Kraus je nenápadný, uzavřený a lidsky těžko čitelný. Právě tato civilnost dodává postavě sílu. Divák si není jistý, zda před sebou vidí zlomeného starce, cynického válečného zločince, nebo člověka, který se celý život snažil utéct před vlastní minulostí.

Vedle Dellapiny se objevují také Monika Švábová, Karel Kyncl, Paul Leclér či Otakar Váňa. Ani zde tvůrci nesázeli na tehdejší hvězdy, ale spíše na méně známé herce a neherce.

Kritici si nebyli jistí, co vlastně vidí

Už v době svého vzniku vyvolával film rozpaky. Někteří kritici oceňovali odvážné téma a dokumentární pojetí, jiným vadilo neobvyklé prolínání thrilleru, filozofické úvahy a policejního filmu. Pozdější hodnocení upozorňovala na to, že snímek balancuje mezi úvahou o osobní mstě a napínavou kriminální zápletkou.

Také současní diváci se rozdělují na dva tábory. Jedni obdivují autenticitu, civilní herectví a netradiční atmosféru. Druzí filmu vytýkají pomalejší tempo a místy nejasné vyprávění. Přesto se opakovaně objevují pochvaly za dokumentární styl, práci s neherci a zachycení tehdejší Prahy.

Co může nabídnout dnešnímu divákovi?

V době streamovacích služeb a svižných thrillerů působí Muž na útěku téměř jako zjevení. Nepředkládá jednoduché odpovědi a nesnaží se diváka ohromit akcí. Místo toho buduje atmosféru nejistoty a klade otázky, které neztratily aktuálnost.

Jak se má společnost vyrovnávat s válečnými zločiny? Stačí soudní rozsudek, pokud zůstávají neobjasněné oběti? A kde končí spravedlnost a začíná pomsta?

Možná stojí za to tento film po více než půl století znovu objevit. Ne jako kuriozitu z roku 1968, ale jako film, který si troufl položit otázky, na něž neexistují jednoduché odpovědi.

Ve vysílání 27. 6. v 16:00 na CSFilmu.