V 30. letech o této české herečce mluvila celá Praha. Muži tuto smyslnou femme fatale obdivovali a ženy jí záviděly

Umělecké nadání u ní v rodině rozhodně nechybělo, přestože třeba její otec dělal kariéru v účetním oboru, a to tak úspěšně, že to dotáhl na účetního ředitele pražského magistrátu. Duší byl však umělcem, co studoval mnichovskou malířskou akademii a miloval hudbu. Na klavír Jiřině zahrál Prodanou nevěstu, na trubku zase Pochod komediantů. Dědeček byl akademický sochař Václav Šejbal a maminka krásně zpívala a hrála na klavír. Celá široká rodina byla trochu netradiční. Strýc Bedřich pracoval sice v Městské spořitelně pražské, ale v šermu se dostal až na OH v roce 1912. Přivdaná teta Růžena Utěšilová byla zase autorkou třídílného románu Lizin let do nebe, který zfilmoval režisér Václav Binovec.

Spokojené dítě, hýčkaný jedináček

V roce 1940 o ní vyšlo v Kinorevue:

Poslušná a hodná holčička s jedničkami, kterou ředitel školy pozval zpívat na kůr v kostele sv. Jiljí. Zpívala tak hezky, že tam dostala také první květinový dar – kytičku fialek a sněženek od staré babičky.

Jiřina byla sice jedináček a moderní rodiče ji v ničem neomezovali, ale jako člověk, který vyrostl v hladovém období první světové války a prožil i epidemii španělské chřipky, měla herečka už od mládí silné sociální cítění.

Lákal ji zpěv

O svém životě měla jasno. V roce 1921 nastoupila ke studiu na hudební oddělení státní konzervatoře. Plnila tím zároveň i sen své matky, která chtěla být v mládí pěvkyní. Na škole jí sice některé předměty nešly, ale zpívala nádherně. Na škole se poznala s rektorem Josefem Sukem, spřátelila se s Jaroslavem Ježkem, s E. F. Burianem i s Ikšou Krejčím, budoucím skladatelem a dirigentem. Ten ji přivedl do Legie mladých, což byla instituce spadající pod Červený kříž, a Jiřina se spolužákem Hanušem Theinen začala organizovat mimoškolní zábavu pro děti z chudých rodin.

Filmové role ji moc netěšily

V Brně, kde nastoupila do Národního divadla, se moc neohřála a s kamarády z konzervatoře se vrátila do Prahy. Tam se po boku E. F. Buriana naučila klaunské komice a jevištní řeči. Občas si odskočila do Národního divadla zahrát malou roli pokojské, komorné či písařky, až nakonec dostala stálé angažmá. A k divadlu se přidal i film. Ten sice její popularitu ještě zvýšil, ale Jiřina nebyla moc spokojená s nabídkami rolí. V dobovém filmovém magazínu o ní psali: „Vampem proti své vůli.“ Měla tak atraktivní vzhled, že ji režiséři obsazovali do rolí protřelých svůdnic a nevěrných paniček. Taková byla i ve snímku Rozvod paní Evy, kde se nakonec odhodlala spáchat sebevraždu. Dobová kritika její herecký výkon zajímavě ohodnotila slovy:

V některých scénách vynikla její nevšední krása, svéráznost její osobnosti, kultura jejího promyšleného hereckého projevu, drsná lahodnost její mluvy, elegance jejího vystupování, exotika její tváře… Režiséři by všude jinde použili této zajímavé, a přitom herecky naprosto jiné ženy k docílení vlastních mezinárodních úspěchů. Všude jinde…

Objevovala se i v reklamách

Jiřina Šejbalová si nejraději vybírala role, kde mohla uplatnit svůj pěvecký talent. A protože byla pohledná a populární, uplatnila se i v reklamě (třeba na rádia). Jedna propagační akce byla však výjimečná. Spolu s Olgou Scheinpflugovou byla jednoho dne oslovena ministrem vnitra a předsedou Aeroklubu Jurajem Slávikem, který je požádal, aby se proletěly nad Prahou v zájmu propagace a reklamy.

Olga Scheinpflugová událost vzpomněla ve své knize Byla jsem na světě a popsala ji:

Posadili nás do dvou otevřených stíhaček a známí piloti akrobati nás protáhli po obloze. Protože jsme byly zvyklé herecké přetvářce, nebyl na filmových snímcích vidět ohromující strach – tedy nemám právo mluvit za obě, ale za ten svůj ručím.

Jiřina Šejbalová byla velice žádaná do módních časopisů. Všude jí bylo plno. Smála se z titulních stran v módních kloboucích, kostýmech i v lyžařském oblečení. Všechno jí slušelo.

Muži jejího života

V době, kdy její popularita vzrůstala, chodila s Václavem Čekanem z významné kloboučnické rodiny. Z velké lásky nakonec nic nebylo a pro herečku to bylo ohromné štěstí. Čekan jí nakonec utekl k Hildě Podolské, mladé vdově po synovi známé módní návrhářky Hany Podolské. Václav Čekan se časem ujal rodinné firmy a dařilo se mu až do února 1948, kdy mu byla firma znárodněna, musel zaplatit milionářskou daň a vystěhovat se z Prahy. Nakonec dostal 12 let za velezradu. Kdyby jeho ženou v té době byla Jiřina Šejbalová, nejspíš by dopadla stejně tragicky.

Nakonec se mužem jejího života stal doktor práv Jaroslav Pipka, o sedm let mladší než ona. Byl jedináčkem z dobré rodiny, ale jinak se toho o něm moc neví. O tom, jak se seznámili, nikde zmínka není. Svatbu jim však vnutila jeho babička, když u ní byli v lednu 1940 na návštěvě.

Tak žádné zbytečné odklady. Říkala včera paní odvedle, že ten Hitler chce nám Čechům všechny svatby zakázat,

poučovala mladou dvojici.

Mladý pár se sice vymlouval, že to není tak snadné a musí být ohlášky a také nemají ani prstýnky, ale to babičku neodradilo. Prstýnky jim dala své, které její manželství zdobily půl století, a do dvanácti dnů byla svatba v malebném Ladově kostelíčku v Hrusicích. Bylo po kolena sněhu a novomanželé jeli na saních. Z babičky se stala Jiřinina nejvěrnější fanynka a ještě dobrých šestnáct let sledovala každou její premiéru.

Jaroslav Pipek dokázal manželku během okupačních let finančně zajistit, takže se stáhla ze světa filmu, aby se nezapletla s Němci. Věnovala se především divadlu. K jejím přátelům během těžké doby patřili Eduard Kohout, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Jan Pivec, Saša Rašilov, Vlasta Fabiánová a později také Dana Medřická.