V domě jí říkali „Rumová pralinka“. Po období své slávy si každý den chodila do blízkého obchodu pro lahvinku rumu

I přes velký úspěch a pohádkovou kariéru se Věře Ferbasové nikdy nedostalo tolik pozornosti jako jiným prvorepublikovým hvězdám. Když se autorka knihy o prvorepublikových hvězdách Blanka Kovaříková chystala psát knihu, pátrala přímo mezi pamětníky v Krči, aby se něco nového o známé herečce dozvěděla.

Nebydlela nijak skromně v garsonce, jak se uvádí, ale její byt byl 2+kk. Interiér byl plný krásných obrazů a ložnice ve stylu Ludvíka XIV., s nádechem do růžova, zdobená zlatem. Nezemřela doma, jak se uvádí, ale v nemocnici. Netrpěla dlouhodobě žádnou nemocí, ale alkohol jí asi život neprodloužil. Příbuzní z Moravy si něco z bytu odvezli, ale chovali se uctivě a její byt nevyrabovali. Bohužel, její pestrá korespondence se nezachovala. Někdo ji koupil, ale nevyužil.

Cesta ke slávě: z Miss Plzeň do Burianova divadla

Nabízí se spíše otázka, jak populární komička žila v době první republiky. Žila skromně, navzdory článkům, které se na její popularitě živily. Velice brzy přišla o otce, živitele rodiny. Rodina (maminka s bratrem) se potom musela přizpůsobit. Přišly dobré i špatné časy.

Jeden pisálek o ní dokonce napsal, že je to „mlaďoučká herečka s uzoučkým talentem“. To však rozhodně Věra Ferbasová nebyla, a přestože pocházela od rodičů, kteří měli v rodokmenu samé učitele, ona zdědila nejspíš talent po tatínkovi, který byl uznávaným režisérem ochotnického divadla.

Její otec zřejmě bral pracovní místa hlavně kvůli bydlení, a rodina se tak z Jičínska ocitla v Plzni. Jičínští učitelé si oddechli. Nebyla zrovna poslušné dítě. V Plzni sice musela studovat reálné gymnázium, ale moc vážně studium nebrala a nakonec ji vyhodili. Moc jí to nevadilo, v roce 1930 se stala Miss Plzeň a tenkrát si jí všiml přítomný Horníček.

Věra se v obchodní škole, kam nastoupila po vyhazovu z gymnázia, naučila vše, aby byla dobrou sekretářkou. A své schopnosti nabídla v Praze a překvapivě dostala místo práce sekretářky rovnou roli na jevišti v Divadle Vlasty Buriana, kde získala nadprůměrnou gáži 1500 korun.

Milostné zápletky i profesní úspěchy

To, co se potom událo, už nikdo nepotvrdí, ale faktem je, že drzá holka přistála do společnosti herců jako byli Jaroslav Marvan nebo Theodor Pištěk.

Ferbasová se objevila před kamerou v malé roli v roce 1933, ale následující rok už měla role v 7 filmech. Jeden film režíroval Vladimír Slavínský a herečku si oblíbil. Od té doby ji obsadil do dalších 13 filmů. Šeptalo se, že nešlo jen o pracovní vztah, ale Slavínský měl mladou manželku, která nenechávala nic náhodě a manžela si hlídala i během natáčení. Často se zkoušelo i u nich doma. Nejspíš šlo jen o pomluvy.

Ve filmu Tři muži na sněhu konečně Ferbasová dostala hlavní roli a zahrála si s Hugo Haasem. Film Uličnice z ní udělal hvězdu, ale Otakar Vávra ji pomluvil, že Adině Mandlové nesahá ani po kotníky. Otázkou je, podle čeho herečky posuzoval, jeho obsazování mladých žen bylo veřejně známo. Nakonec to byla Adina, kdo u Slavínského Ferbasovou vystrčil z trůnu. O metodě, jak to dokázala, asi není třeba psát. Přesto se Ferbasová ještě několikrát ve filmech Slavínského objevila.

Naštěstí o ni měli zájem i jiní režiséři jako Miroslav Cikán, Čeněk Šlégr, Karel Lamač nebo Martin Frič.

Věra Ferbasová si v letech 1933 až 1942 zahrála ve 44 filmech. V nich se potkala s idoly, jako byl Hugo Haas, Raoul Schránil, Oldřich Nový a s mnoha dalšími.

Poválečný pád, obvinění a pozdní smutek

Během let se novináři věnovali i jejímu milostnému životu, ale z mnoha ctitelů vznikl zmatek a Ferbasová úspěšně zapírala, stejně jako její potencionální nápadníci.

Ferbasová však na vdavky nijak nespěchala a první vážná známost se objevila až za druhé světové války. Josef Pálka ji odradil od natáčení pro Němce a dokázal ji zajistit, aby takové filmy točit nemusela. Jako její manžel ji přivedl do světa dostihových koní. Dokonce jeden čas vlastnila dostihové stáje a obchodovala s koňmi. Ráda se zapojovala do charity, kdy herci využívali své popularity pro dobrou věc.

Ani ona však neušla poválečné kritice, přestože nikdo nemohl najít žádný důkaz, který by ji spojoval s okupanty. Byla „odstavena“, jako řada dalších umělců. Dokonce měla problém jako majitelka dostihových stájí jezdit do zahraničí. Její manžel Josef Pálka byl dokonce odsouzen na několik let za napomáhání československým občanům k útěku do zahraničí. Věra nakonec ve vykonstruovaném obvinění skončila odsouzená k nuceným pracím, kde jí společnost dělaly ženy, které vedly zahálčivý život, a prostitutky. Věra pracovala v zemědělství tak dobře, že jí byl dokonce zkrácen trest. Poté nastoupila do podniku Kablo Praha – tím její strasti ještě nekončily. Kdo by se jí divil, že životní útrapy na konci života utápěla v rumu…