Rukavička: Film, který během okupace nabídl divákům naději, romantiku i útěk od kruté reality

Když se v sálech kina zapomínalo na válku

Psal se rok 1941. České země už téměř dva roky žily pod nacistickou okupací a každodenní život se nesl ve znamení nejistoty, strachu i stále přísnějších omezení. Lidé četli zprávy o zatýkání, museli se smiřovat s cenzurou a dobře věděli, že každé veřejné slovo může mít vážné následky. Právě v takové době hrála kultura mimořádně důležitou roli. Kino se stávalo místem, kde bylo možné alespoň na dvě hodiny zapomenout na realitu.

Do této atmosféry vstoupila Rukavička, romantické melodrama režiséra J. A. Holmana, které se začalo natáčet v prosinci 1940 a premiéru mělo 14. března 1941 v pražských kinech Adria a Kapitol. Film vznikl podle původního námětu spisovatele Václava Řezáče, který nesl pracovní název Milostná bloudění.

Tvůrci se vědomě vyhnuli současnosti. Děj zasadili do prvního desetiletí 20. století, tedy do období dávno před válkou. Elegantní salony, koncertní sály, večerní róby i romantická hudba nabízely divákům svět, který byl od tehdejší reality na míle vzdálený.

Nataša Gollová zářila jako žena rozpolcená mezi povinností a láskou

Hlavní hrdinkou je Mařenka Berková, dcera zámožného bankéře, kterou ztvárnila tehdy mimořádně populární Nataša Gollová. Její otec už dávno rozhodl, koho si vezme za manžela. Vyvoleným je bratranec Jan Půst, rozumná partie odpovídající představám celé rodiny. Jenže Mařenka touží po něčem úplně jiném.

Díky své laskavé babičce se dostává do společnosti, kde poznává talentovaného klavíristu Arneho Branta, kterého s noblesou sobě vlastní ztvárnil Otomar Korbelář. Oba se do sebe zamilují téměř na první pohled.

Jejich lásce ale nepřejí okolnosti. Arne je finančně závislý na bývalé tanečnici Pavlíně Zejdové, která ho podporuje, ale zároveň si ho chce udržet za každou cenu. Když zjistí, že její chráněnec miluje jinou ženu, rozhodne se pomstít. Zruší financování jeho koncertu, zničí jeho kariéru a spustí řetězec událostí, které zasáhnou všechny zúčastněné.

Jedna rukavička změnila život několika lidem

Název filmu není náhodný. Právě ztracená dámská rukavička se stává symbolem osudové lásky. Arne si druhou rukavičku ponechá jako vzpomínku a inspiruje ho dokonce ke složení písně. Ta se později stane klíčem k jejich opětovnému setkání.

Z dnešního pohledu může podobný motiv působit romanticky až pohádkově, ale právě podobné příběhy tehdejší publikum milovalo. Diváci nepotřebovali další připomínku tíživé reality. Toužili po naději, krásné hudbě a víře, že opravdová láska dokáže překonat i ty největší překážky.

Hvězdné obsazení, které nemělo slabé místo

Rukavička je dnes zajímavá také díky mimořádnému hereckému obsazení. Vedle Nataši Gollové, Vojty Nováka, Evy Vrchlické a Otomara Korbeláře se ve filmu objevila Růžena Šlemrová, která jako Mařenčina babička opět potvrdila svůj mimořádný komediální talent. Zápornější odstíny příběhu dodala Vlasta Fabianová v roli žárlivé Pavlíny Zejdové. Všímavý divák si všimne i Josefa Kemra v malé roli cukráře.

Ve vedlejších rolích se navíc objevují jména, která dnes patří mezi legendy českého filmu – Anna Letenská, František Filipovský, Ferenc Futurista, Theodor Pištěk nebo František Kreuzmann. Při dnešním sledování je právě toto obsazení jedním z největších lákadel filmu.

Natáčení provázela válečná omezení

Přestože film působí lehce a bezstarostně, jeho vznik jednoduchý rozhodně nebyl. Natáčel se v době, kdy byla česká kinematografie pod přísným dohledem okupačních úřadů. Každý scénář musel projít cenzurou a filmaři se museli vyhýbat jakýmkoli tématům, která by mohla být vykládána politicky.

Natáčení probíhalo v ateliérech Foja Radlice od 17. prosince 1940 do února 1941. Film nesl po celou dobu také německý distribuční název Der Handschuh, což připomíná, v jaké době vznikal. Po válce byl z distribuce dočasně stažen a znovu se do kin vrátil.

Hudba hrála stejně důležitou roli jako samotný příběh

Tvůrci věnovali mimořádnou péči také hudební stránce filmu.

Autorem původní hudby byl Jiří Srnka, který do filmu zakomponoval nejen vlastní skladby, ale zazněly zde také motivy Ludwiga van Beethovena, Fryderyka Chopina nebo Johanna Sebastiana Bacha. Píseň Rukavička se stala ústředním motivem celého příběhu a symbolicky spojovala oba hlavní hrdiny i ve chvíli, kdy byli od sebe daleko.

Právě hudba dodává filmu výjimečnou eleganci. Ani po více než osmdesáti letech nepůsobí rušivě a stále vytváří romantickou atmosféru, která byla pro protektorátní melodramata typická.

Diváci dostali přesně to, co tehdy potřebovali

Kritici už v době premiéry upozorňovali, že příběh není nijak převratný. Motiv zakázané lásky mezi bohatou dívkou a talentovaným umělcem nebyl ani tehdy ničím novým.

Lidé však nepřicházeli do kina hledat komplikované psychologické drama. Toužili po emocích, krásných kostýmech, hudbě a šťastném konci. Rukavička jim nabídla svět, ve kterém dobro nakonec zvítězí a opravdová láska překoná všechny překážky. I proto si film našel své publikum a dodnes patří mezi známé tituly protektorátní kinematografie.

Nataša Gollová za roli sklidila uznání

Výkon Nataši Gollové nezůstal bez povšimnutí ani u odborné veřejnosti. Herečka byla v roce 1941 oceněna Národní cenou za umění filmové, přičemž porota vyzdvihla mimo jiné právě její ztvárnění Mařenky Berkové a schopnost vystihnout psychologii různých ženských postav. Šlo o období, kdy Gollová patřila k největším hvězdám domácí kinematografie a Rukavička její výjimečné postavení jen potvrdila.

Romantický návrat do časů, kdy filmy dávaly lidem naději

Dnes už Rukavička možná nepřekvapí dramatickými zvraty ani moderním tempem vyprávění. Přesto má stále své kouzlo. Připomíná dobu, kdy český film vznikal navzdory okupaci a kdy každé promítání představovalo pro diváky alespoň krátký útěk od válečné reality.

Vedle elegantních kostýmů, nádherné hudby a hvězdného obsazení je právě tento historický kontext tím, co z Rukavičky dělá víc než jen obyčejné melodrama. Je svědectvím o době, kdy se lidé snažili uchovat naději i prostřednictvím filmového plátna.

Ve vysílání 4. 7. v 16:25 na Prima Max.