Pohádkování: Vládcem vodní a podvodní pohádkové říše je bezkonkurenčně vodník. I ten má své kořeny v bájích a pověstech

Vodník by měl být podle slovanského folklóru vodní démon, který má opravdu dobrý rodokmen. Měl by vzejít z andělů svržených z nebe, kteří spadli do vody. Identifikovat vodníka bylo vždy snadné, a proto byl jeho život smutný. Vzhledem se blížil lidské podobě. Mezi prsty na rukou měl údajně blány a tvar prstů byl bambulovitý. Měl mít zelené vlasy, trošku vypoulené oči, ostře řezaný nos a široká ústa. Jeho tělesná konzistence měla připomínat bláto. Často byl na obrazech se zeleným proutkem, kterým si otvíral vodní hladinu.

Vodník měl řadu schopností. Nečinilo mu problém se proměnit v rybu, hada, žábu. Když to bylo nutné, kouzlem se uměl proměnit v neživou bytost, jako byla třeba lucerna, kámen nebo bochník chleba.

Vodníka nebylo možné přehlédnout:

Zelené šatky, boty rudé, zítra moje svatba bude…

O popularitu vodníka se v minulosti hodně zasloužil Josef Lada, který vodníka zvěčnil jako nepříliš vzhledného muže, kteří sedává na vrbě, v létě nebo v zimě. Na sobě měl hnědý nebo zelený kabátek a na stromě bafal z dýmky.

V povědomí lidí byl vodník postavou opředenou řadou tajemství. Žil poblíž mlýnů nebo v rybnících a v jeho pracovní náplní bylo uchovávat lidské duše v hrníčcích. Působil bezstarostně a sympaticky – kdyby nebylo jeho oblečení, nejspíš by dál žil poklidným vesnickým životem. Vodník žil většinou sám a toužil po rodině. Pokud měl štěstí, manželce se jeho životní styl líbil a byla dobrou hastrmankou, která se postarala o další generace vodníků.

Vodník měl rád svůj klid, a tak si občas zašel do světa lidí posedět na vrbě u rybníka. Pokud byl svobodný, barevnými pentlemi a zrcátky lákal mladá děvčata. Ve vodě je vodník silnou bytostí, na suchu je jeho moc omezená usychajícím šosem kabátku.

Existovaly dokonce zaručené návody na jeho zneškodnění a bylinkářky měly v zásobě řadu bylin, které měly v boji proti hastrmanovi zabrat.

Vodníci ve filmech

Jeden čas to v Československé televizi vypadalo, že má herec Josef Dvořák licenci na vodníky. V jeho podání byl vodník milý, laskavý a komický. Žil si ve vlastním světě a lidem se snažil pomáhat.

Vodníci, kteří nebyli jen součástí tvorby pro nejmenší, dokázali pobavit i dospělé. Nejznámějším dílem pro celou rodinu je nestárnoucí komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách.

Komedie Václava Vorlíčka ukázala lidem, že i dva naprosto odlišné světy mohou žít nejen vedle sebe, ale i společně. Vodnický život se objevil i v populárním seriálu Arabela. Na oblíbenou pohádkovou postavu nezapomněl ani Zdeněk Troška, když točil pohádkový příběh Princezna ze mlejna.

Vodníci v české kinematografii mají specifické místo. Nepředstavují se jen jako strašidelné bytosti, ale často i jako komické, přátelské a roztomilé postavy. V každém filmu či pohádce působí jinak, ale společné je pro ně to, že představují jakési spojení s českou přírodou a tradicemi.