Pelíšky: Hřebejkova trefa do černého, kterou zatím nedokázal překonat v oblíbenosti ani v tržbách

Producent Ondřej Trojan investoval peníze hned v následujícím roce do společného snímku Musíme si pomáhat. Úspěch Pelíšků byl fenomenální a přitom trvalo šest let, než došlo od nápadu k realizaci. Důvod byl banální. Chyběly peníze. Jan Hřebejk tak točil seriál pro děti, aby si něco vydělal, a Petr Jarchovský učil na FAMU, aby uživil dvě děti. Projekt Pelíšky spal a hrozilo, že ani nikdy nevznikne. Teprve bývalý spolužák Petr Zelenka, který jim ukázal Knoflíkáře, je dokázal přesvědčit, aby to nevzdávali.

V původním návrhu měly být Pelíšky dvoudílným televizním filmem. Hřebejk měl však dobrý nápad a požádal režiséra Jiřího Krejčíka, aby si scénář přečetl. Věděl, že když mu nabídne malou roli, tak bude souhlasit.

Byl to právě Jiří Krejčík, který mu poradil, aby příběh už po roce 1968 nepokračoval. Původně měla být třetina děje ještě v sedmdesátých letech. Nakonec tady byl scénář přepsaný a děj inspirovaný knihou Petra Šabacha, který zhmotnil vlastní rodinné zážitky (postava, kterou hrál Miroslav Donutil, byla napsaná podle jeho otce), dostal nový formát, tentokrát jako klasický formát pro velké plátno. Celý film byl postavený tak, aby diváci získali dojem, že slyší vyprávění nějakých známých o jejich rodinných příhodách.

První klapka padla 22. července 1998 v barrandovském ateliéru, jemuž se přezdívá dřevák, a točil se záběr majora Šebka (Donutil) před domácí nástěnkou.

Zřejmě nejúchvatnější scénu celého filmu natočil právě Miroslav Donutil, když jako velký příznivec ruské vodky vypil hořící sklenku nápoje, aby za chvíli mohl z úst vypustit mohutný oheň.

Scénu celý den zkoušeli pyrotechnici, protože muselo jít v první řadě o bezpečnost herců. Na pomoc si vzali propanbutanovou lahev, ale to nebylo ono. Nakonec trik prozradila filmová manželka Simona Stašová. Mezi ní a Donutila se postavil asistent režie se svíčkou a v pravý okamžik do plamene svíčky vstříkl lak na vlasy. A bylo hotovo.

(Tato scéna byla vidět už v obdobném provedení Vlasty Buriany v komedii U pokladny stál z roku 1939, ale protože jde o snímek černobílý, efekt ohně tak moc nevynikl.)

Přestože role otce Krause měla od začátku tvář Jiřího Kodeta, Hřebejk dlouho váhal, zda má herce oslovit. Z minulosti neměli zrovna nejlepší vztah, ale nakonec se přece jen odhodlal. Když začalo natáčení, už toho litoval.

Jiří Kodet měl nově udělané zuby, které ho tlačily, a na place to s ním nebylo lehké. Jen stěží si však lze v jeho roli představit někoho jiného. Jeho ženu měla hrát Iva Janžurová, ale ta patří k pověrčivým herečkám. Když zjistila, že její postava by měla zemřít, tak roli odmítla. Na její místo tak přišla Emília Vašáryová, která ani na okamžik nezaváhala a roli přijala. Nebyla u celého natáčení, ale když viděla celý film, byla dojatá hlavně ze scény, kdy se Jindřiška schovávala v její skříni. Právě tento zážitek jí utkvěl v paměti, když přišla sama o maminku a její skříň jí sloužila jako místo, kde si připadala stále v její blízkosti.

Za oběť ve formě vlastních vlasů si zaslouží připomenutí i postava Saši Mašlána, který přišel s nabídkou „kvalitního sexu“. Naprosto dokonale ho zahrál Jaroslav Dušek. Ten byl z filmu tak nadšený, že se chodil dívat na kolegy i ve dnech, kdy sám nenatáčel. Ani jeho postava to neměla na natáčení snadné. V jedné scéně si musel nechat pálit vlasy. Ty vlastní, kterých moc neměl, už po několika opakováních nestačily, tak vyfasoval příčesek. Teprve na šestý pokus byl režisér spokojený. Také výprask od Kodeta na školní chodbě se neobešel bez modřin, přestože měl na daném místě vycpávku.

Film Pelíšky patří i nadále k oddechovým snímkům, které si diváci rádi připomenou i několikrát do roka a nikdy se neomrzí.

Už 20. srpna si ve večerním čase můžete znovu zapnout vysílání České televize a připomenout si příběh, který začíná slovy:

Byly Vánoce 1967. Bylo mi šestnáct a chtělo se mi umřít…