Oči, které si kamera zamilovala. Jana Brejchová zaplatila za svůj talent cenu, kterou by dítě platit nemělo

Místo bezstarostného dětství péče o rodinu

Některé osudy vypadají z dálky téměř pohádkově. Slavná herečka, obdivovaná krása, filmová legenda a žena, kterou mnozí nazývali českou Bardotkou. Jenže za zářivým úsměvem Jany Brejchové se skrýval příběh, který měl k pohádce velmi daleko.

Jana Brejchová se narodila 20. ledna 1940 v Praze jako druhé dítě do rodiny, která rozhodně nežila v přepychu. Brzy po narození se rodina přestěhovala na Střížkov a život v malém bytě se postupně plnil dalšími sourozenci. Bylo málo prostoru, málo peněz a často i málo jídla. Doma přibývalo dětí, starostí i problémů, zatímco bezstarostné dětství se pomalu vytrácelo.

Zatímco jiné děti běhaly venku a hrály si, Jana se učila věcem, které obvykle přicházejí mnohem později. Uklidit, postarat se o mladší sourozence, něco uvařit, zvládnout domácnost. Když rodiče často nebývali doma, někdo musel převzít odpovědnost. A tím někým byla právě ona. Život ji učil tvrdě a bez dlouhého vysvětlování.

Velké oči, které změnily všechno

Osud někdy přichází nenápadně. V případě Jany Brejchové vstoupil do školní třídy.

Byl rok 1953 a asistenti hledali děti do filmu Olověný chléb. Třináctiletá dívka tehdy neměla žádné herecké zkušenosti kromě kroužku lidových písní a tanců. Neměla za sebou konzervatoř ani divadelní školu. Měla ale něco jiného. Měla tvář, kterou kamera nepřehlédla.

Nejvíc pozornosti prý přitahovaly její oči. Velké, výrazné a neobyčejně citlivé. Sama později s typickou skromností tvrdila, že nešlo o krásu ani talent, spíš o fotogeničnost. Jenže kamera často odhalí něco, co ostatní nevidí. A velmi rychle se ukázalo, že před objektivem stojí mimořádná osobnost.

Jenže zatímco jiným mladým talentům začínala herecká studia, Jana si podobné plány dovolit nemohla. Doma na ni čekaly povinnosti, které nikdo jiný převzít nechtěl.

Z holky do dospělé ženy během několika kroků

Ve čtrnácti letech si našla práci. Přihlásila se do podniku Laktos jako písařka, přestože psát na stroji neuměla. Měla ale něco, co často rozhoduje víc než zkušenosti. Bylo to odhodlání.

Postupně získávala menší role a filmový svět ji začal poznávat. Opravdový zlom ale přišel až s dramatem Vlčí jáma. Najednou už nebyla jen nenápadnou dívkou z početné rodiny. Stávala se výraznou hereckou tváří a natáčení zabíralo stále více času.

Jenže doma ji pořád čekala stejná role hospodyně, chůvy a děvčete, které musí zastat práci, na kterou rodiče namají čas.

Když se jedna z asistentek režie pokusila situaci vyřešit a navrhla, aby Jana během natáčení dočasně bydlela jinde, přišla reakce, která změnila všechno. Matka dala jasně najevo, že pokud odejde z domu, návrat nebude jednoduchý. Mladá herečka se přesto rozhodla práci přijmout a posílala domů skoro všechny peníze, co vydělala.

Po skončení natáčení se vrátila domů. Nepřišlo obejmutí ani radost. Dveře zůstaly zavřené. Místo návratu domů čekal kufr s několika věcmi a vzkaz, že rozhodnutí už padlo. Tehdy jí skončilo nejen jedno období života, ale i poslední zbytky dětství.

Sláva někdy nedokáže zahojit staré rány

Diváci později viděli elegantní a sebevědomou ženu, která okouzlovala z filmového plátna a stala se jednou z největších českých hereckých hvězd. Jen málokdo ale tušil, že pod touto jistotou zůstávaly stopy z dětství, které si člověk nese celý život.

Jana Brejchová získala obdiv, úspěch i postavení, o jakém se mnohým ani nesní. Přesto se zdá, že některé ztráty nelze nahradit ani slávou.