Narodila se pro role princezen a křehkých dívek. Z obrazovek Jarmila Švehlová zmizela a upadla v zapomnění

Rodiče ji vedli k umění už od útlého věku a jejich přáním bylo, aby byla baletkou. Jarmilu to však táhlo k herectví, a tak nakonec nastoupila na hudebně dramatický obor na Pražské státní konzervatoři. Během studií už se objevila v celé řadě televizních projektů – poprvé si jí diváci všimli v pohádce Panenka z vltavské tůně z roku 1976. Krásná vodnická dcerka popletla hlavu hrnčíři, kterého si zahrál Oldřich Vízner. Láska to byla velká, ale než se mladí lidé dočkali štěstí, chvíli to trvalo, jak už to v pohádkách bývá.

(Jarmila Švehlová vpravo)

Usměvavé děvče se zvonivým hlasem bylo jako stvořené pro pohádky, ale stejně dobře herečka našla uplatnění i v dramatických inscenacích. Jarmilu Švehlovou si můžete připomenout v pohádce Paví král, která se vrací na obrazovky ČT 4.6. ve 14 hodin. V pohádce se také objeví Ivan Luťanský, jehož smrt nebyla dodnes vyjasněna.

Asi nejznámější princeznou se v repertoáru herečky stala Babetka z pohádky Co takhle svatba, princi?, která nebyla úplně princeznou podle zažitých představ, ale lidé si ji i tak oblíbili. Jarmila o tuto roli hodně stála – aby ji získala, nechala se dokonce na revers propustit z nemocnice po operaci slepého střeva.

Její talent jí pomohl hned po škole k angažmá v Divadle na Vinohradech, kde si sotva osmnáctiletá mohla užít skvělé společnosti hereckých hvězd, mezi nimiž byli např. i Sovák, Kemr nebo Lukavský. Ani televize na ni nezapomínala a rolí měla stále dost. Stejně rychle, jako se vrhla do herectví, si to naplánovala i v soukromém životě. Brzy po škole se vdala za bývalého poslance a primátora Prahy Josefa Hájka, se kterým má dceru Marianu a syna Roberta. Robert si v dětství zahrál ve filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko a v dospělosti vytvořil postavu četníka Martina Lásku ze seriálu Četníci z Luhačovic. Mariana už má syna, a tak je z Jarmily spokojená babička.

Jarmila Švehlová se rozhodla věnovat jen divadelnímu herectví a vrhla se také na malování. Herečka se v jednom starším rozhovoru zmínila, že natočila celou řadu nádherných dramatických inscenací a je škoda, že je televize nereprízuje. Ani netuší, kam se vlastně tato díla ztratila. Tehdy se ale točilo jinak. Třeba měsíc se inscenace zkoušela a poté 5 dní natáčela. Dnes vidí televizní práci tak trochu „šitou horkou jehlou“ – vše je moc uspěchané.

Malování, kterému se věnuje, přišlo velice spontánně. Jednou se jí zalíbil obraz v galerii a začala uvažovat o jeho koupi. Jenže než se k tomu dostala, galerie byla zrušena. A tak ji napadlo, že si ho namaluje. Začínala jako samouk a dnes se už malování věnuje přes dvacet let.