Na samotě u lesa: Děda Komárek skutečně žil. Ty nejlepší filmové příběhy píše sám život

Příběh pražské rodiny, která se rozhodne co nejrychleji zakoupit chaloupku na venkově, je dnes jednou z nejoblíbenějších a nejvděčnějších komedií. Celému příběhu naprosto bezkonkurenčně vévodí děda Komárek v podání Josefa Kemra.

Dvojice Svěrák a Smoljak už si před psaním tohoto scénáře vyzkoušela, že autentické příběhy ze života mají u diváků velký úspěch. A tak opět sáhli do vzpomínek a nápad byl na světě.

Je známo, že Svěráka a Smoljaka pojilo dlouholeté přátelství a přišlo jim jako výborný nápad pořídit si společnou chalupu, kterou by dokázali využívat i s rodinami. Jenže když začali hledat, zjistili, že to není úplně snadné a chaloupek na samotě k prodeji moc není. Nakonec nemovitost přece jen našli, ale nebylo to úplně ideální a v domečku měli pouze pronájem. Majitelem byl starší pán Lukšíček, který sliboval dva roky, že chaloupku prodá, ale nakonec se s ní rozloučit nedokázal.

Nadšení zájemci sice chaloupku nakonec nezískali, ale s čiperným důchodcem zažili celou řadu humorných příběhů, které mohli použít jako inspiraci pro scénář.

Bohužel původní chalupa nešla pro natáčení použít, protože měla velice špatné světelné podmínky, které byly pro kamery nepoužitelné. Slunce na ni svítilo pouhé dvě hodiny denně, což bylo málo. Štáb musel hledat jinde, a nakonec se chalupa našla na Sedlčansku. Bydlel v ní podivín, kterého režisér Menzel nazval místním bláznem. Dům musel být údajně odhmyzen, než se v něm mohlo natáčet.

Na filmovou chalupu byly dopraveny některé filmové rekvizity od pana Lukšíčka, které nebylo možné sehnat jinde. Patřila mezi ně například cirkulárka, kterou Svěrák opravdu zažil v praxi a označil ji za „ďábelský stroj“. Tvrdil, že takový stroj nešlo ani napodobit.

Jednoduché to nebylo ani s obsazením, které si režisér Menzel prosazoval. Z Barrandova mu nechtěli povolit Josefa Kemra, protože ho nazývali kvůli jeho pobožnosti „pámbíčkářem“ a nebylo v zájmu normalizační politiky ho moc ukazovat. Menzel na něm však trval a tvrdil, že žádný jiný herec neumí tak dobře sekat kosou jako on! Kemr nakonec roli dostal a bylo mu nabídnuto, aby se s panem Lukšíčkem potkal a udělal si pro svou roli vzor. To odmítl s tím, že si chce dědu Komárka zahrát po svém. Nakonec se Lukšíčkovi opravdu hodně podobal, a především ve věku 54 let dokázal velice věrohodně vytvořit postavu vetchého staříka nad hrobem. A moc nechybělo, aby ho autoři scénáře nechali umřít. Naštěstí si to rozmysleli a děda Komárek se zotavil.

Další problematickou postavou byl Jan Tříska, který měl zákaz točit. Menzel jednoduše tak dlouho oddaloval natáčení, jen aby mu ho povolili a strategie vyšla. Když potom Tříska emigroval, jako zázrakem film neskončil v trezoru, ale scény s hercem byly odstraněny a do filmu se vrátily až po roce 1989.

Na natáčení byl „tajně“ dosazený člověk, který měl na morálku ve štábu dohlížet a vše hlásit na patřičná místa.

To naštěstí filmu na atraktivnosti neubralo. Hláška „Chčije a chčije“, kterou pronesl děda Komárek, se stala nesmrtelnou. Komárka doplňují další úžasné postavy, jako je manželská dvojice Daniela Kolářová a Zdeněk Svěrák, pan Lorenc v podání Františka Řeháka a mlynář Radim Zvon, kterého si zahrál Ladislav Smoljak.

Samotný název filmu je inspirovaný skutečnými inzeráty na nemovitosti, kde se často uvádělo, že jde o domek „na samotě u lesa“.