Když smích léčí: Jak Marie Poledňáková proměnila obyčejné příběhy ve filmové poklady

Její filmy jsou synonymem pohody, rodinné atmosféry a humoru, který nestárne. Marie Poledňáková sice odešla v roce 2022, ale její příběhy, postavy i laskavý pohled na svět zůstávají součástí svátečního televizního vysílání i srdcí několika generací diváků. Jaká byla cesta této výjimečné ženy, která stála za filmy, bez nichž by si tuzemskou kinematografii neuměl představit snad nikdo?

Od dělnice s vrtačkou k filmové režisérce

Život Marie Poledňákové rozhodně nebyl pohádkou, přesto v sobě měla pohádkovou sílu. Rodačka z Nepomuku u Plzně se původně chtěla věnovat chemii, ale tehdejší režim jí kvůli „špatnému“ kádrovému profilu studium znemožnil. V rodině měla totiž prvorepublikového senátora a otce, profesora ekonomie, který byl po roce 1948 komunisty přeřazen do dolů.

A tak místo univerzitních lavic skončila mladá Marie u vrtačky a svářečky v továrně. S odstupem let se ale i na tuto etapu dokázala dívat s nadhledem:

Byla to těžká doba, ale naučila mě hledat na životě to lepší,

 řekla kdysi.

Láska, která změnila směr života

Osud zasáhl, jak už to bývá, nečekaně a s kapkou romantiky. V soutěži Miss Charleston zvítězila mladá Marie Jandová tancem i šarmem, a právě tam se s ní přišel seznámit muzikolog Ivan Poledňák. Sympatie přerostly v lásku, svatbu a rodinu. Díky manželovi se začala pohybovat mezi umělci, a brzy si jí všiml i slavný scenárista Jaroslav Dietl, který jí nabídl práci v televizi. Tam se zrodila její celoživotní vášeň k filmu.

Po narození syna Petra se pustila do studia režie na FAMU. Zvládnout mateřství, práci a školu nebylo snadné, ale Poledňáková měla vůli z ocele.

Nevím, kdo měl větší radost, že jsem školu dokončila,  jestli já, nebo můj syn,

řekla s humorem, který ji provázel celý život.

Jak vytrhnout velrybě stoličku –aneb Jak se stala z Tomáše Holého dětská hvězda

Po studiu pracovala přes dvacet let v Československé televizi a právě tam vznikly její legendární filmy. Komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny se staly klasikami, které se dodnes vysílají o Vánocích.

Nezapomenutelným symbolem jejích filmů se stal Tomáš Holý – přirozený, živelný a naprosto autentický. Poledňáková měla totiž dar pracovat s dětmi jako málokdo. Místo složitého vysvětlování jim raději vytvořila situaci, která vyvolala opravdovou emoci.

Jednou například Tomášovi řekla, že ho herec František Němec zradil. Malý herec se tak upřímně rozčílil, že z toho vznikla scéna plná emocí a režisérka jen tiše dodala: „Kamera!“ A slavný moment byl na světě.

Režisérka z donucení, která trhala rekordy v návštěvnosti kin 

Marie Poledňáková o sobě často říkala, že je „režisérkou z donucení“. Psaní ji bavilo víc, ale měla jasno – své scénáře si nechtěla nechat zkazit a tak se postavila za kameru sama. Výsledek? Jedna úspěšná komedie za druhou.

Po revoluci se na chvíli od filmu odmlčela, zkusila podnikání, ale nakonec ji filmová kamera znovu přitáhla zpět. V novém tisíciletí natočila například Jak se krotí krokodýli, Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel – filmy, které si získaly i mladší generaci diváků.

Komedie století a recept na úsměv

Největší poctou pro Marii Poledňákovou byla skutečnost, že její film S tebou mě baví svět byl vyhlášen „komedií století“. Trojice otců, kteří se vydávají s dětmi na hory, se stala neodmyslitelnou součástí české filmové tradice.

Poledňáková měla jednoduchý recept na úspěch:

Lidem musíte dát pozitivní energii a dobrou náladu. Život si můžeme protrpět, ale protože žádný jiný nemáme, je lepší ho brát jako zábavu.

A právě to její filmy dělají – i po letech rozdávají úsměv, teplo a pocit domova.

Odkaz, který přežívá

Marie Poledňáková zemřela 8. listopadu 2022 ve věku 81 let, ale její odkaz žije dál v každé domácnosti, kde se o svátcích díváme na Tomáše Holého, Pavla Nového nebo Elišku Balzerovou.

Její filmy nás učí, že rodina, smích a trocha dobrodružství jsou základem spokojeného života. A i když se dnes díváme na svět trochu jinak, při jejích filmech máme všichni stejné přání – aby ten náš svět byl stejně laskavý, jako ten, který nám Marie Poledňáková ukázala na plátně.