Jako pohádkový král a čert byl miláčkem všech Čechů. Herecké kolegy týral a nenáviděli ho úplně všichni

Skvělý herec, který zářil i v malých rolích

Každá mince má však dvě strany a „kydat hnůj" na někoho, kdo zemřel v roce 1975, není tak úplně fér. Nemůže se bránit a podat svou verzi faktů. Připomeňme si tedy syna levicového básníka Stanislava Kostky Neumanna v tom lepším světle, jak si ho pamatujeme.

Maminka z něj chtěla mít úředníka, ale on už v době, kdy odmaturoval na žižkovské reálce chtěl být hercem. Trochu se obával, že na tuto profesi nemá patřičné fyzické předpoklady, ale jak se brzy ukázalo, v herectví jsou třeba i muži nesportovního vzhledu. O tom svědčí to, že stihl na divadle zahrát na tři stovky rolí a k tomu vytvořil asi stovku filmových rolí.

Jeho prvním filmem, kde se objevil ještě jako neznámý komparzista, byl němý Švejk z roku 1927. Větší roli už mu dal režisér Gustav Machatý ve filmu, kde si zahrál po boku Huga Haase (Načeradec, král kibiců). Hass si na něj potom vzpomněl, když psal scénář ke komedii Mazlíček (1934) a s Martinem Fričem už mu vytvořili roli přímo na tělo – stydlivého zlodějíčka Sáčka. A právě takové malé, ale zapamatovatelné role ho provázely celý život.

Koncem války mu šlo o život

O tom, jaký byl Stanislav Neumann člověkem, se zmínil herec Ladislav Pešek ve své knize Tvář bez masky, kde vystihl, že jeho herecký kolega dělal během války mnohem více záslužné práce než ti, kteří ho později odsuzovali za jeho komunistické přesvědčení. Pešek uvádí:

V revolučních dnech ho nacisté chytili s nákladem zbraní. Čekal na popravu, když ho osvobodila Rudá armáda. Vypravil se do Terezína, kde byl vězněný jeho syn. Přinesl ho na zádech, s tyfem na Bulovku. Usmíval se, že jeho jediný syn bude žít.

Po válce učil Neumann na Pražské konzervatoři a na AMU v Praze. Herecké základy učil Jiřinu Jiráskovou, Irenu Kačírkovou či Jiřího Valu.

Plášť nikdy nepřevlékl a zůstal svým ideálům věrný do konce života

Komunistické straně zůstal věrný celý život, tak jako celá řada jiných herců z jeho generace. To, zda někomu ubližoval a jak ho všichni nenáviděli, tak zůstává pouze v konspiračních teoriích, které už asi zůstanou bez vysvětlení.

Autor kritického článku zřejmě naráží na akční výbor v Národním divadle, který vedla předsedkyně Půlpánová. Akční výbor udělal v divadle čistku a svou vinu na tom měl zřejmě i Neumann, ale proč by ho kvůli tomu měli nenávidět všichni herci? V jednom článku pro Mladou frontu Dnes Pavel Taussig zmiňuje Jiřího Menzela, který šel za Neumannem v době, kdy byly otěže budovatelské komunistické strany uvolněnější a on se chystal natočit film Skřivánci na niti. Přišel Neumannovi nabídnout roli. On mu scénář pochválil a s úsměvem odmítl. Uvedl, že pro něj Zdeněk Nejedlý udělal hodně dobrého a kdyby roli přijal, přišlo by mu, že mu plive na hrob. Menzel to ocenil a rozešli se v dobrém. V té době podle něj vládla protibolševická euforie a Neumann i přesto zůstal věrný svým ideálům. Nakonec, život ho vytrestal sám, když jeho syn spáchal ve 42 letech sebevraždu. A vinu na tom měl i režim, ve kterém žil.

 Většina z nás si ho nejspíš bude pamatovat jako trochu popleteného kuchtíka, co dostal „Řád zlaté vařečky“ v pohádce Princezna se zlatou hvězdou a jako starostlivého krále v Pyšné princezně. Ve filmech pro pamětníky se občas objevuje jako zlodějíček, sluha, podivínský strýc nebo dobrosrdečný dědeček. Lehce zapamatovatelný byl i jeho hlas, mírně nakřáplý a plačtivý.