Pro groš by si nechal vrtat koleno, sám měl peněz jako šlupek. Role Trautenberka zakladateli herecké dynastie pěkně zavařila

 Až se to stane a nebudu už mezi vámi, zakazuji vám, abyste o mně psali jenom jako o Trautenberkovi. Copak jsem neodehrál kvalitnější role?,

přál si herec v jednom z posledních rozhovorů, ale přání se mu nesplnilo. Krkonošské pohádky si získaly přízeň napříč generacemi a rozhodně neurazí ani dnes.

Vojna mu změnila plány

Ilja Prachař se narodil 30. dubna 1924 ve vesnici Malenovice u Zlína a dospělý život začal po maturitě jako totálně nasazený v Baťových závodech. Přitom si snil, že jednou bude studovat medicínu. Jenže vše se změnilo na vojně, kam nastoupil. Strávil ji v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a právě tam se rozhodl, že zkusí hereckou dráhu. K herectví zlákal i bratra Kamila, ale ten se před kamerou moc neobjevoval.

Premiéru na divadelních prknech měl na scéně Divadla pracujících ve Zlíně, kde se vyprofiloval jako levicově zaměřený, a v tomto stylu psal i divadelní hry. Přes krátké angažmá v Ostravě se nakonec definitivně usadil v Praze. Po Divadle S. K. Neumanna se na dlouho zabydlel v Divadle na Vinohradech, odkud odešel až v roce 1991.

Nové příležitosti před kamerou

První větší roli dostal ve slavném filmu Král Šumavy, kde ztvárnil velitele SNB. V té době si zahrál i v seriálu Rodina Bláhová jednu z hlavních rolí spolu se Stellou Zázvorkovou. Spolu se Zdeňkem Bláhou a Jaroslavem Dietlem se podílel i na scénáři.

Narozený pro uniformy a role funkcionářů

Právě role, ve kterých nosil uniformy anebo měl nějaké funkce, se na něj doslova lepily. Martin Frič z něj udělal v komedii Král králů vedoucího osobního oddělení. Zdeněk Podskalský mu svěřil roli ministerského úředníka Pepíka v komedii Bílá paní, roli doktora Jambory ve snímku Ženu ani květinou neuhodíš nebo ho obsadil jako kapitána VB ve Světácích.

V šedesátých letech se objevil v několika významných projektech, byť ve vedlejších rolích. Jde například o drama z období nacistické okupace A pátý jezdec je Strach nebo v politické epopeji Všichni dobří rodáci. Nevyhýbal se ani kriminálnímu žánru a párkrát si zahrál i vraha.

A celou jeho pestrou kariéru smazal osudový Trautenberk

Večerníček Krkonošské pohádky je dnes už legendární. Jediná opravdu záporná postava byl právě všemi mastmi mazaný Trautenberk, který vymýšlí proti Krakonošovi různé pletichy. Jednou má zálusk na sousedovo dřevo, jindy pošle Kubu a hajného krást seno z jeho louky. Vždy se mu to vymstí, protože díky sojce má soused Krakonoš detailní přehled o všem, co se v jeho revíru děje. Prvních dvacet dílů bylo natočeno v roce 1974 a pro velký zájem se znovu natáčelo v roce 1977 a 1984.

Neminulo ho ani natáčení v seriálu Třicet případů majora Zemana, kde si zahrál továrníka Čadka a pravidelně ho vídáme jako zamilovaného Tondu Balabána v seriálu Chalupáři.

Na rozdíl od jeho rodinných následovníků byl všeobecně považován za velice vtipného a zábavného člověka. Byl velice společenský a nenechal si ujít žádný dobrý večírek nebo sešlost.

Miloval večírky, společnost. To bylo jeho. Když získal titul Laureát státní ceny, měl hodně peněz, ale neměl je za co utratit. Nic v té době tady prostě nebylo. Takže většinu těch peněz propařil. Jinak miloval klid a pohodu. Doma rád odpočíval, moc nemluvil. Nikdy jsem ho třeba neviděl sportovat, že by jel na kole, šel bruslit nebo snad lyžovat. To nepřipadalo v úvahu. Největší relax pro něj byl, když se předělávala chalupa a on mohl míchat maltu. To byl nejšťastnější,

popsal dědu jeho vnuk Jakub.

Velké pracovní tempo, zábava, alkohol

Kolega z divadla Jiří Plachý na něj prozradil, že jeden čas ho postihla velká vášeň k alkoholu. Když však dostal varování od lékařů, dokázal s pitím ze dne na den přestat. Nakonec pochopil, že i té práce je nějak moc, a výpověď z divadla nechal tehdejší ředitelce Jiřině Jiráskové na vrátnici. Bál se, jak to vezme, ale nakonec vše proběhlo hladce. Poslední roky života se konečně dostal k tomu, aby si přečetl celou knihovnu, a než ho postihla mozková mrtvice, chodil po výstavách a věnoval se dabingu.

Nejraději byl na chalupě v Doubici, kde o něj pečovala jeho o čtrnáct let mladší manželka Jana. Zemřel 10. srpna 2005.