50 let od největší letecké tragédie v Československu. Dodnes nikdo nenatočil film, který by diváky přikoval k obrazovkám

Tragédie, která si o film přímo říká

České a slovenské televizní obrazovky v posledních letech zaplavují projekty natáčené na Kanárských ostrovech, v Turecku, Thajsku nebo v dalších atraktivních destinacích. Jenže jeden z nejsilnějších příběhů, který by mohl bez přehánění konkurovat filmům jako Sully nebo Let 93, se odehrál doslova za rohem, u bratislavského jezera Zlaté piesky.

Dne 28. července 1976 se při přistání zřítil letoun ČSA Iljušin Il-18 na pravidelné lince z Prahy do Bratislavy. Ze 79 lidí na palubě přežili pouze tři. Dodnes jde o nejhorší leteckou katastrofu Československých aerolinií na domácím území a druhou nejtragičtější v historii společnosti.

Přesto o ní nevzniklo žádné hrané drama. Jedinou širší televizní připomínkou zůstává přibližně čtrnáctiminutová epizoda dokumentárního cyklu Osudové okamžiky České televize, která událost připomíná formou dokumentární rekonstrukce. Najít můžete i krátká amatérská videa dostupná známé platformě. 

Let, který měl trvat necelou hodinu

Osudný Iljušin nesoucí jméno Košice odstartoval z pražské Ruzyně krátce před devátou hodinou ráno. Na palubě sedělo 69 cestujících, šest členů letové posádky a další zaměstnanci Československých aerolinií vracející se domů na Slovensko. Jen den předtím se přitom letadlo vrátilo z Tripolisu s poruchou jednoho motoru. Technici ji během noci odstranili a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl běžný vnitrostátní let změnit v katastrofu.

Pozdější vyšetřování však ukázalo, že předchozí technická závada s havárií nesouvisela. Hlavní příčinou byla série lidských chyb, které se začaly řetězit během několika posledních minut letu.

Stačilo jediné rozhodnutí a všechno mohlo dopadnout jinak

Když se letadlo blížilo k Bratislavě, vzniklo nedorozumění mezi posádkou a řídicí věží. Dispečer se mylně domníval, že je stroj v jiné poloze, než ve skutečnosti byl. Kapitán místo přerušení přiblížení zahájil prudký sestup.

Následovala série rozhodnutí, která postupně připravila posádku o možnost bezpečně přistát. Letoun nabíral příliš velkou rychlost, poté opět výšku a následně znovu prudce klesal. Přesto se ještě krátce před letištěm zdálo, že přistání zvládne.

Právě v té chvíli ale přišla osudová chyba.

Posledních dvacet sekund rozhodlo o životě desítek lidí

Kapitán se nakonec rozhodl přistání přerušit a letadlo poslat na další okruh. K tomu bylo potřeba zvýšit výkon motorů. Jeden z nich však nereagoval. Ani to ještě nemuselo znamenat katastrofu. Iljušin byl schopen bezpečně letět i se dvěma nefunkčními motory. Pak ale přišel okamžik, který rozhodl o osudu všech na palubě. Palubní mechanik při řešení závady omylem vyřadil z provozu i druhý motor na pravé straně. Pokus o jeho opětovné spuštění už jen zpomalil letadlo natolik, že začalo nekontrolovaně padat.

Poslední zaznamenaná slova z kokpitu zněla:

Ona to byla čtyřka, ano?

O několik vteřin později narazil Iljušin pravým křídlem do hladiny jezera Zlaté piesky. Náraz byl obrovský. Trup se rozlomil, sedadla byla vytržena z podlahy a bezpečnostní pásy nevydržely sílu nárazu. Z vody ještě vyčníval téměř neporušený ocas letadla.

Lidé z pláže i záchranáři okamžitě vyrazili na pomoc. Mezi prvními byli také potápěči Svazarmu. Když dorazili na místo, několik přeživších už bylo na břehu. Zpočátku se podařilo zachránit čtyři osoby, jedna z nich však později zemřela v nemocnici. Tragédii tak přežili pouze tři lidé. Vyšetřování následně uzavřelo, že za katastrofou stála kombinace chyby dispečera, několika špatných rozhodnutí posádky a fatálního omylu palubního mechanika.

Příběh, který si zaslouží mnohem víc než čtrnáct minut

Na tuto katastrofu se dnes vzpomíná především díky pomníku u Zlatých piesků, dokumentu České televize a také rozsáhlé knize slovenského publicisty Davida Púchovského, který po letech prostudoval archivní materiály, hovořil s pamětníky i odborníky a pokusil se přesně zrekonstruovat poslední minuty letu.

Přesto je až překvapivé, že příběh, který obsahuje napětí, hrdinství, lidské chyby, boj o každou vteřinu i následnou záchrannou akci, dodnes nikdo nepřevedl do podoby hraného filmu nebo televizní minisérie.

Možná právě nyní, téměř padesát let po tragédii, nastal čas to změnit. Silný česko-slovenský příběh, který se odehrál jen několik kilometrů od našich hranic, by mohl být mimořádným společným projektem českých a slovenských filmařů. Nejen jako strhující drama, ale především jako důstojná připomínka 76 lidí, kteří se z obyčejného ranního letu už nikdy nevrátili domů.