30. případů majora Zemana: Seriál nadchl i soudruhy v NDR a u nás se úspěch slavil ve velkém stylu

V knize 30 případů majora Zemana je zmíněno, že se už od roku 1974 konala setkání tvůrců s lidmi z ministerstva vnitra a o Jaroslavu Obermaierovou jevil velký zájem sám ministr Obzina, který byl herečkou okouzlen. Na setkáni byli většinou přizváni herci z jednotlivých epizod a mejdany byly označovány za propagační akce a výjezdní setkání. Filmaři se spolupráci s ministerstvem vnitra během natáčení nebránili. Vnitro jim zajišťovalo kompars z řad vojáků, vrtulník či letadlo, když bylo třeba. Filmaři se také dostali k rekvizitám z depozitářů muzea, jako byly staré doklady, fotoaparáty, vysílačky, poznávací značky automobilů, zapalovače nebo pouta.

Ministr Obzina nařídil pro seriál zakoupit osvětlovací zařízení u firmy Albert Koller v Západním Německu a zajistil i financování. To stálo přes 21 tisíc DM, což nebylo málo. Filmaři dostali zařízení k dispozici a poté mělo sloužit potřebám ministerstva.

Poslední oficiální oslava se konala v roce 1980 v ministerské vile na Vinohradech, kde herci a pracovníci filmového štábu obdrželi medaile SNB, finanční odměnu nebo poukaz na rekreační pobyt v zařízení MV na Orlíku.

Kdo si nechal takovou příležitost ujít a kdo se naopak snažil roli získat

Už od začátku příprav pro seriál bylo jasné, že jde o velice specifické natáčení a řada herců vytušila, že by jim role v takovém projektu mohla zvýšit popularitu. Většina umělců, které režisér oslovil, roli přijala. Byly však i výjimky. Někteří herci se naopak do projektu pod politickým dozorem nehrnuli.

Nabídku odmítl třeba Petr Čepek, který měl hrát básníka Daneše. Měl být v epizodách Klauni a Štvanice. Bylo to v době, kdy nesměl hrát jinde než na divadle a ze svých principů nikdy neuhnul. Proto se nechtěl do takového projektu, kde je divadlo představeno jako nástroj disentu, zapojit. Přitom si rolí mohl polepšit a zbavit se zákazu filmování a práce pro televizi. Nakonec si na další roli musel počkat až do roku 1980, kdy se objevil v komedii Trhák. Roli v seriálu nakonec dostal Petr Štěpánek.

Další herci, kteří se odmítli stát součástí velké filmařské rodiny, byli Rudolf Hrušínský a Ilja Racek. Z nabídky na roli se vykroutila i Jaroslava Adamová, která to neudělala přímo, ale oznámila, že se jí nelíbí dialogy a že už hrála dost nepříjemných bab. Ve skutečnosti se bála, že by si po tak negativní roli nemohla jít ani do krámu nakoupit.

Zajímavá je postava Jaromíra Hanzlíka, který se všemožně snažil nějakou roli získat. Ale nepochodil, přestože si o práci řekl přímo režisérovi, ten ho odmítl. Není jasné proč a Hanzlík o tom nikdy nechtěl mluvit.

Hodně se debatovalo o tom, že v tak velkém projektu chyběly dvě výrazné ženy, a to Jiřina Bohdalová a Jiřina Švorcová. Jiřina Bohdalová netušila, proč ji Sequens vynechal, protože měli dobré vztahy. Možná to souviselo s tím, že už ho muselo stát hodně sil prosadit si Brzobohatého, který byl na černé listině.

Neúčast Švorcové byla největší záhadou. Byl to Sequens, který ji dal v roce 1951 hlavní roli ve filmu Cesta ke štěstí a otevřel ji dveře k dalším příležitostem. Šeptalo se, že ji byla nabídnuta epizodní role milenky Brzobohatého a že ji odmítla. Ale Švorcová to popřela. Nakonec se i ona dočkala velké seriálové příležitost v seriálu Žena za pultem.