Zlatá labuť: Tvůrci nevařili z vody. Divákům nadělili dokument s příběhem, který je inspiroval

Vybral si třeba Ostravu, Brno, České Budějovice, Liberec nebo Bratislavu. Bílá labuť v Praze, kterou se tvůrci seriálu nechali inspirovat, se stala ve své době nejmodernějším obchodním domem ve střední Evropě.

Naše tři oblíbené prodavačky Bára, Alena a Eva v této době vidí i určité kouzlo, především kvůli módě, péči lidí o svůj zevnějšek i kvůli galantnímu chování mužů (některých). Zároveň však uznávají, že jejich pohled může být trochu naivní.

Třicátá léta byla pro společnost hodně zásadní. Lidé začali užívat pojmy jako volný čas, moderní domácnost, sériově vyráběné předměty nebo sportování.

Příbuzní o Broukovi tvrdí, že byl velice přísný, ale uměl být i laskavý. Přestože měl sedlácký původ, svůj život viděl jinde. S Babkou se seznámil už ve škole a bylo to přátelství na celý život. Jako kluci byli ve školním seznamu podle abecedy vedle sebe, ale i učitelé jim říkali Brouk a Babka, nikoliv Babka a Brouk. To je přivedlo k myšlence pojmenovat svou firmu tak, jak se jim říkalo, protože to pro lidi bylo libozvučnější.

Původně firma začala zásilkovým prodejem kávy. Brouk od začátku toužil po tom, že jednou otevře obchodní dům středoevropského formátu. Zdravotní důvody však jeho partnera Babku donutily z firmy odstoupit. Nechal se vyplatit, ale Brouk na důkaz celoživotního přátelství nechal v názvu firmy i jeho jméno.

V roce 1914 Brouk sám kupuje rohový dům u Letenského náměstí v Praze, ale nemá v úmyslu zůstat u jednoho domu. Nápad na Bílou labuť však přišel až za mnoho let, když byl v roce 1933 s nejstarším synem ve Spojených státech. Obchody v New Yorku ho nadchly.

Po návratu koupil dům bývalého hostince a architekti Kittrich a Hrubý dostali za úkol navrhnout dům, který by byl jedinečný a lišil se od ostatních domů. Stavba trvala pouhých 25 měsíců, což je při podílu těžké ruční práce obdivuhodné. Budova se mohla chlubit 12 patry, na kterých bylo 35 oddělení na prodejní ploše 15 tisíc metrů čtverečních. Čelní fasádu tvořila největší zasklená plocha ve střední Evropě. Nad domem se vyjímala osmimetrová otáčecí neonová labuť. Otáčející se labuť je možná nejstarším neonovým poutačem v Evropě.

Nakupující zákazníky čekaly velké změny. Z malých obchodů přešli do obchodního domu, kde dokázali nakoupit vše pro bydlení, od módního oblečení až po elektrické spotřebiče. Lidé ušetřili čas a čas jsou peníze. Poprvé se neonová labuť začala otáčet 18. března 1939. Bohužel to bylo tři dny po příchodu okupačních vojsk německé armády. I tak byl zájem enormní a po prvním otevření se nahrnulo dovnitř 5 tisíc dychtivých zákazníků. Bylo to dáno hlavně masívní reklamou, která vychvalovala klima v obchodě, nadstandardní obsluhu, levný výprodej a nejnovější módu. Do obchodu první měsíce přicházelo 20 až 30 tisíc lidí denně, a dokonce se na tento „zázrak“ chodily dívat i exkurze.

Pro pečlivě vybraný personál to musela být velice náročná práce. To mají seriálové postavy hodně usnadněné a moc se nepředřou. I ve skutečném obchodě měl personál uniformy označené číslem a zákazník se mohl zmínit, když byl s obsluhou spokojený. Dobré hodnocení se odrazilo ve výši výplaty.

Stavba byla ve své době unikátní i tím, že potrubí, které bylo ve stropech a v podlahách, v létě prostor ochlazovalo a v zimě zahřívalo. Obchod měl své studny. Nezvyklé byly i výtahy, ze začátku s obsluhou, poté automatické. Nakonec návštěvníci mohli používat první interiérové eskalátory v Praze. Dodnes udivují i další vychytávky, jako byla třeba potrubní pošta. Díky ní proběhlo rychlé vyúčtování a zákazník zároveň dostal pečlivě zabalené zboží.

Koho znavilo nakupování, mohl se občerstvit v restauraci či kavárně, anebo si poležet na lehátkách na prostorné terase s výhledem na město.

Základním prostředkem k úspěchu byl vstřícný a profesionální přistup obsluhy (kterou tvořilo až 500 zaměstnanců) k zákazníkům. Prodávající měli odborné znalosti třeba o látkách a o módě, což inspirovalo i tvůrce seriálu. Na zakoupeném oblečení bylo možné na místě udělat drobné úpravy. Zákazníci si také mohli nechávat přes léto v úschovně zakoupené kožichy.

Brouk dokázal dobře zásobovat obchod i po příchodu německé armády a Němci žasli, kolik zboží nabízel. Navíc pro ně bylo nakupování hodně levné, a tak posílali zboží i do Německa. Obchod nepoložil ani přídělový lístkový systém, kdy bylo na příděl prakticky vše a za černý trh s lístky hrozily vysoké tresty.

Tragédie čekala úspěšného podnikatele až po válce. Otěže firmy převzal syn, který skončil v pracovním táboře, Brouk starší přišel o byt a majetek rodiny byl znárodněný (ukradený), aby patřil dělnickému lidu.