Vladimír Menšík očima svých přátel a hereckých kolegů

Herečka Jana Hlaváčová vždy dokázala Menšíka ocenit a jednoznačně ho označila za herce, který se nedá nahradit.

Kdyby snad člověk vedle něj umíral, padal do smutku a depresí, silou jeho osobnosti ožil, všechny choroby rázem zmizely – vstal z mrtvých,

zavzpomínala.

S hercem se setkala na natáčení seriálu Byl jednou jeden dům a těšila se na každý natáčecí den, kde vládla pohoda, přátelství a laskavost. Když se večer vracela domů, popsala svůj stav tak, že ji bolela sanice a byla uchechtaná a vyčerpaná od smíchu. Menšík neměl rád kolem sebe smutek, a dokonce ani zamyšlené lidi. Dělal proto vše, aby si okolí přizpůsobil k obrazu svému, stejně jako texty většiny rolí, které si upravoval podle svého.

Jak Jana Hlaváčová poznamenala, Menšík neuměl odpočívat. Žil a pracoval na doraz, a to i v době, kdy měl špatné období.  Sám však říkal, že se nesmí zastavit a přemýšlet o svém zdraví, protože by hned zemřel.

K hraní s touto legendou Jana Hlaváčová uvedla:

Pochopila jsem, že nejlepší bude nic nehrát, pouze existovat vedle Ládi – vycházet z něho. Z jeho složité duše.

Na hereckou legendu zavzpomínal i jeho kamarád Lubomír Kostelka, který podotkl, že bylo snadné vedle Menšíka prožít čtyřicet let, a to i v období největší bolševické zvůle, kdy se vedle přítele doslova „prochechtal“ režimem.

S Menšíkem, kterému říkal Ládíček, se poznal už na brněnské průmyslovce, ale opravdoví přátelé se z nich stali až na JAMU, kam oba v roce 1949 nastoupili. A přišel čas vománkového vína, čas nadějí a snů, mladosti, rozvernosti a bujarosti. Kostelkovi dokonce zůstal Menšíkův svatební oblek, který mu Vladimír půjčil. Sám ho měl přešitý, původně byl tatínka. Jenže Kostelka měl úplně jinou figuru, a tak ho také musel nechat přešít a krejčí to udělal tak důkladně, že už mu oblek zůstal. Na oplátku zase Menšíkovi půjčil zimní kabát, když ho v tramvaji oslovil jeden cestující a řekl mu, že vypadá v televizi elegantně, ale ve skutečnosti chodí oblečený jako drban.

Mezi dalšími umělci, kteří měli tu čest a Menšík jim skočil do života, byla i Stella Zázvorková. Ta vzala vzpomínání z jiného konce a poukázala na to, že Menšík byl také milující syn, skvělý táta a vřelý přítel, který v sobě měl mimořádný rejstřík skrytých talentu.

Když přišel ráno do šatny, bral jako svou povinnost, aby všechny rozesmál, často až k slzám. A nikomu neuniklo, jak velkou má touhu žít. Právě proto v tak vážném stavu dokázal žít tak dlouho. Jeho způsob života by každého druhého skolil mnohem dřív. Nejdivočejší období prožila Zázvorková v dobách, kdy se Menšík potkával s Jiřím Sovákem a ona s nimi často nejen natáčela, ale i flámovala a žila. Jak jim jednou řekla:

Chlapci, chlapci, stálo nás to moc peněz, přišli jsme o zdraví i o pověst, ale byla to veliká legrace.

Pro dvojici byla něco jako starší sestra a na Menšíkovi si cenila, že do ničeho netahal politiku. Ve společnosti, kde zrovna byl, nechtěl ani o politice nic slyšet a odváděl zdárně řeč jinam. Dokonce za celý život nedával k dobru ani žádné politické vtipy.

Kromě nevyčerpatelného zdroje humoru byl podle Zázvorkové také velice dobrým matematikem, což se málo vědělo. Zabýval se historií a ovládal rodnou řeč jako málokdo, měl i výborný hudební sluch a byl skvělým tanečníkem.

Vladimíra Menšíka si můžete připomenout na ČT v neděli 12. listopadu v komedii Kam slunce nechodí.