Tomáš Holý: Filmové začátky dětské herecké legendy

Když bylo Tomášovi dva a půl roku, tak se přestěhovali do Nuslí (ulice Petra Rezka). Na domě je od loňského roku netradiční pamětní deska věnovaná Tomášovi. Je to pár kroků od stanice tramvaje 18 nebo 10 minut chůze od metra C Vyšehrad. Ten byt tak trochu připomínal filmový byt z komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku. Obývák a kuchyně byla vlastně jedna větší místnost, kde se jedlo, koukalo na televizi i vařilo. Vedle obýváku byl pokojík, kde bydlela prababička z tátovy strany. K tomu koupelna se záchodem a předsíň.

Tatínek zrovna pracoval v baru a jeho kolega, který měl opačnou službu, mu jednou nechal u servírky štěně. Táta přišel do práce a kolega už tam nebyl. Tak ten střapatý uzlíček pašoval domů v kabátě s velkými kapsami, a to i přes přísný zákaz maminky. Štěně velšteriéra dostalo jméno Alton a provázelo Tomáše celým jeho dětstvím. Alton si dokonce s Tomášem zahrál v jeho posledním filmu Prázdniny pro psa.

Tomáš se stal obyčejným nuselským klukem. Nejprve chodil do školky, pak na základní školu. Až do druhé třídy…

První role přišla vlastně náhodou

Ve stejné době se na Barrandově točila komedie Marečku, podejte mi pero. Při tom došlo k takové nepříjemné události. V celém filmu je jedna jediná scénka s malým klukem. Produkce měla pro tuhle scénku smluveného dětského herce. Protože se to točilo asi týden před Vánoci, stalo se to, čeho se všichni produkční a režiséři bojí.

Na kluka skočil virus a režisér Oldřich Lipský se to pochopitelně dozvěděl až den nebo dva před natáčením té scénky. Den neplánovaného prostoje ve filmu stál asi 30 tisíc korun, což tehdy byl měsíční plat ředitele velké pražské továrny. Tak si svolal svůj štáb a vyptával se jich, jestli někdo nezná menšího kluka, co by se nestyděl před kamerou. Přihlásil se rekvizitář. Byl to Tomášův strýc. Nazítří Tomáše vzal s sebou na natáčení. Točilo se to ve skutečné škole v Dušní ulici. Tam ho všichni povzbuzovali, že to nic není. Dodal si odvahu a vstoupil do třídy.

Ten záběr je naprosto úžasný. Malý kluk, sedm a půl roku, který nikdy dřív nestál před kamerou. A najednou, úplně bez přípravy, ho před ni postavili. Ve třídě dělá obličeje na studenty, směje se, žádné známky trémy. V očích má čertovské ohníčky, pro které si ho brzy zamiluje celý národ.

Tahle nálada neopustila Tomáše po celý den. O pauzách mezi záběry předváděl filmařům různé ptákoviny a bavil je. Jako by to byli kamarádi u něj ve třídě. Není divu, že si ho pan režisér zapamatoval. Bylo to 19. prosince 1975. Tři měsíce před osmými narozeninami.

V další komedii už se začínal otrkávat

O pár měsíců později, z jara 1976, připravoval režisér Oldřich Lipský svůj další film, hudební komedii pro děti s názvem Ať žijí duchové. Ve filmu je veliká tlupa dětí. Režisér si vzpomněl na ty Tomášovy kousky a pozval ho rovnou na kamerové zkoušky. A tam mu dal jeho první velkou roli. Po představitelích hlavních rolí, Dlouhém Jankovi a Leontýnce, tam Tomáš měl úplně nejvíc natáčecích dní. Takže byl skoro u všech záběrů.

Natáčení začalo vlastně už v květnu. Ve studiu trénovali tance a písničky. Ale za pár týdnů to začalo. V půlce června vyrazili na exteriéry. To bylo něco. Sešla se tam výborná parta kluků a holek. Natáčení ho strašně moc bavilo. Bylo to něco úplně nového. Nejdřív v parku v Průhonicích, pak v Novém Kníně a v Mníšku pod Brdy.

Za pomoci režiséra a jeho asistentů Tomáš pomalu pronikal do tajů filmového umění. Brzy se uměl před kamerou třeba bát nebo mít radost. Dost vypozoroval i sám. Všimnul si třeba, že herci bývají nejlepší hned při první klapce. Ve filmu se sice skoro všechno dá opakovat, ale když záběr několikrát zkazíte a opakuje se už poněkolikáté, tak jsou všichni pěkně otrávení. Tak si zvyknul pekelně se na záběr soustředit a chtěl, aby i on byl nejlepší na první klapku. Tahle strategie se mu osvědčila, brzy se všichni divili, jak málo toho zkazí.

Nikomu neuniklo, jak pěkně se Tomáš během natáčení choval k dětskému herci, kterému se ve filmu říká Maličký, a namluvila ho Aťka Janoušková. Maličkému byly čtyři roky a byl to kluk z dětského domova. Později ho adoptoval herec Vladimír Krška. To, jak se k němu Tomáš Holý choval, nebyl požadavek scénáře. On to měl v sobě a už od dětství měl silné sociální cítění. Jezdili spolu na natáčení. Ráno řidič z Barrandova vyzvedl Maličkého v děcáku v Krči a pak zamířil pro Tomáše na Palouček.

Ten už čekal u trafiky u jejich domu. Ten pán byl asi Bulhar a mluvil zvláštně česky. Měl velikou starou ruskou Volhu zvanou „Barča“. Barča byla asi už dost stará a někdy trochu zlobila. To jí pán domlouval svojí kouzelnou češtinou. To se jim moc líbilo. Točili film a měli vlastního řidiče a tohle velké staré auto jen pro sebe. Jako v Hollywoodu. Barča byla jejich limuzína.

Ve druhé polovině léta se točilo na hradu Krakovci a potom na pozemku za Barrandovem. Tam se dělaly trikové záběry s trpaslíky, které vymýšlel Vladimír Novotný, zvaný Mulínek. Byl to starší bratr herce, který hrál podmíněně vyloučeného studenta Benetku ve filmu Škola, základ života. Spolu s Karlem Zemanem to byl náš největší expert na triky. To on natočil záběr s hlavou na nemocničním stolku v Dívce na koštěti nebo nacpal vodníka do umyvadla ve filmu Jak utopit doktora Mráčka. Trikové záběry, to bylo něco pro Tomáše. Pořád chodil za Mulínkem a na něco se ho ptal.

Koncem natáčení měl Tomáš už takový dobrý základ pro práci u filmu. Měl ty nejzákladnější herecké dovednosti. Když režisér vysvětlil, o čem záběr je, tak se dovedl před kamerou radovat, být smutný nebo se bát. Díky Vladimíru Novotnému měl už jisté povědomí o tom, jak se dělá film, jaký je rozdíl mezi detailem, polodetailem a celkem. Věděl, co je to točit záběr střihem a že nesmí pobíhat, kam ho napadne, aby ho kameraman udržel v záběru. Pochopil, že se musí držet v určité vzdálenosti, kterou má danou, jinak ho nezaostří.

Natáčení probíhalo s krátkými přestávkami až do půlky října. Končilo se záběry v hradní hladomorně, která byla postavená v hale na Barrandově, kvůli těm trikům s vlnící se podlahou a propadlu, kde se kluci prali. Tou dobou Tomáš ztratil svou prababičku, která bydlela ve vedlejším pokoji. Máma mu tam zařídila pokoj a Tomáš začal sbírat angličáky, maličké modely aut.

Na začátku prosince 1976 se konal konkurz na film Marie Poledňákové s názvem Jak vytrhnout velrybě stoličku.

(Materiál poskytl ze soukromé sbírky vzpomínek na Tomáše Holého pan Tomáš Franke.)