V přehlídce nejlepších komedií nemohou na konci roku chybět Světáci Zdeňka Podskalského

Jejich plánované tažení noční Prahou plnou lákavých neonových světel začíná v ošuntělém sklepním podniku a končí v nóbl baru, kde se jim nechtěně podaří založit požár. V nóbl prostředí se prostě chlapíci neumí pohybovat. Zatím.

Pánové Skopec, Prouza a Petrtýl jsou sice společensky neohrabaní, ale v jejich prospěch mluví to, že mají chuť to změnit a naučit se, jak se v lepší společnosti chovat. A nemají nízké cíle. Chtějí dokonale splynout s pražskou smetánkou.

Této myšlence propadli natolik, že prakticky o ničem jiném nemluví. Jsou ochotní ze sebe vydat maximum, což se například o jejich pracovním nasazení říct nedá.

Svět, do něhož je to táhne, odráží prvorepublikové veselohry a melodramata. Z nich jako by se zjevila postava emeritního profesora tance a společenské výchovy v podání Oldřicha Nového, jenž má společně s nově ušitými a drahými obleky zaručit, že fasádnící zakusí alespoň na chvíli blahobyt.

Jenže s učením vybraného chování to není tak lehké a spíše to později v praxi vypadá, že se profesor jejich neúspěchy baví. Pro Oldřicha Nového to byla jedna z posledních rolí. Váhal, zda ji přijmout. Byl už pán v letech a bál se, že by mohla utrpět jeho pověst.

Scenárista Blažek psal postavu profesora přímo na míru pro Oldřicha Nového a profesorova postava má minulost nápadně podobnou samotnému Novému. Když herec váhal, zda roli vezme, Blažek mu vyšel vstříc a upravil mu scénář podle jeho připomínek. Hodně za něj musel bojovat režisér na Barrandově, kde byli proti jeho obsazení.

Natáčelo se v barrandovských ateliérech na podzim 1968. Blažek ve stejný rok emigroval do Německa, kde poměrně mladý, ve věku 47 let v Mnichově v roce 1973 zemřel. Z úspěchu filmu se tak ani nemohl radovat.

Premiéra v českých kinech proběhla až v roce 1969 a s třímilionovou návštěvností v kinech šlo o nejúspěšnější snímek roku. Diváci ocenili svižné tempo filmu, řadu humorných hlášek, dobře vybrané herce pro role fasádníků (Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Jan Libíček). Dobře spolu ladily i jejich společnice (Jirásková, Janžurová, Bohdalová). Samozřejmě Jiří Sovák přišel se spoustou nápadů, které ještě vylepšily scénář. Dokonce za něj dostal i honorář. Původně se hercům některé pasáže vůbec nezamlouvaly.

Vzhledem k trochu smutné době roku 1968 se režisér rozhodl, že herci měli povoleno hodně improvizovat a režisér vsadil hlavně na humorné scénky, které v této společnosti herců vznikaly i naprosto neplánovaně. Některé však cenzura odstranila. Pro Jiřinu Jiráskovou to byla na dlouhou dobu poslední velká role, protože dostala mnohaletý zákaz hrát.

Tři venkovští balíci se domnívají, že mají tu čest se třemi emancipovanými pražskými intelektuálkami. Ve skutečnosti s nimi sedí u stolu bývalá modelka a uklízečka. Navzájem se snaží okouzlit několika naučenými fakty o literatuře, malířství či astrofyzice. Neustále ale vypadávají z rolí, komolí naučené fráze, vzájemně se opravují a divák se baví pohledem na společnost, kde vévodí společenská přetvářka.

Za své lži, povrchnosti a přetvářku je nakonec všech šest nešťastníků potrestáno rozbitými hlavami a polámanými končetinami, ale nepůsobí dojmem, že by si z nepovedené akce vzali nějaké ponaučení.