Patřil k hercům, kteří strávili pracovní léto v obci Višňová. Skvělý herec však mezi kolegy moc oblíbený nebyl

Jeho herečtí kolegové o něm mluvili vždy jako o vynikajícím herci a diváci ho vnímali také jako baviče a vypravěče. Když však došlo na jeho skutečný charakter, tam už byli herečtí kolegové kritičtější. Údajně se nezachoval k mnoha lidem ve svém okolí moc dobře a podobně jako jeho ikonická postava – doktor Cvach z Nemocnice na kraji města, chtěl to nejlepší vždy hlavně pro sebe a byl pro to ochotný udělat cokoliv.

Mimořádně talentovaný a pracovitý herec

S Národním divadlem se rozloučil v roce 2007 představením Naši furianti. Za sebou měl skvělou hereckou kariéru a na každou roli byl stoprocentně připraven. Kritici i kolegové chválili jeho schopnost se každé roli naprosto oddat, ať už šlo o výraz v obličeji, držení těla, nebo práci s hlasem. Jako herec byl poctivý, s jeho postoji ve skutečném životě to bylo mnohem složitější a byl hodně komplikovaným člověkem.

Hodně si uškodil v roce 1988, kdy vystoupil na Václavském náměstí po boku tehdejšího vedoucího tajemníka pražského Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána. Sám až v roce 2002 uznal, že to bylo špatné rozhodnutí, ale omlouval se tím, že měl strach pozvání odmítnout. Navíc byl přesvědčený, že se mění dějiny, a lichotilo mu, že k tomu byl přizván. Rozhodně se nemusel angažovat kvůli tomu, že se bál o práci. V té době byl oblíbeným a obsazovaným hercem, který se pyšnil oceněním „zasloužilý umělec“.

Nejčastěji ho kolegové označovali nerudným mrzoutem

Řada lidí s ním měla osobní zkušenost, kdy jim nějakým způsobem v branži uškodil. Kradl role, byl ochotný i donášet soudruhům, pokud si tím zajistil lepší roli a vyšší honorář. Údajně se také rád napil, a to už s ním nebylo k vydržení.

Dokonce ani v Jinolicích v Podkrkonoší, kde měl chalupu, si ho prý místní moc neoblíbili.

K ženám se nechoval dobře

Přestože byl stále obklopený ženami, které přitahovala jeho úspěšná kariéra, ani k nim se nedokázal chovat dobře. To dosvědčila i herečka Ivanka Devátá, která ho měla opravdu ráda a k oltáři s ním šla hned dvakrát. Bohužel vždy se stejným výsledkem. Ve vztahu byla nevěra a psychické týrání. Syna vychovala prakticky sama. Když se Vinklář napil, měl nezvladatelnou touhu ji podvádět a ani otcovství ho nezměnilo. Nemohl se divit, že na sklonku života, kdy bojoval několik let s rakovinou, zůstal sám.