Mýty vs. realita: Filmy vás učí, co si myslet o válce. A vy jim to žerete i s umělou krví

Mýtus hrdinské války

Motiv válečného hrdinství filmaři i diváci milují. Podle filmů by se mohlo zdát, že hrdinství je dokonce hlavní hnací silou války. Realita je ale této představě na hony vzdálená. Okázalé hrdinství, které známe z válečných filmů, totiž ve skutečnosti prakticky neexistuje. Ne snad, že by se ve válce neděly hrdinské činy, vznikají však jinak, než jak si filmaři představují. Hlavními emocemi ve skutečné válce jsou strach, zmatek a touha dostat se pryč, spíše než snaha konat hrdinské činy.

Válka bez nevinných obětí

Válečné filmy velmi často rezignují na to, aby zobrazovaly civilní oběti válek. Diváci potom získávají mylný dojem, že válka je rytířský souboj dvou skupin profesionálů, kteří byli k tomuto účelu vycvičeni. Takové filmy zcela pomíjí fakt, že každá válka ovlivňuje obrovské množství lidí, z nichž vojáci tvoří ve skutečnosti spíše menšinu. 

I násilí může být cool

Jako protiválečné filmy jsou často označovány ty, které tvrdí, že se nebojí zobrazovat brutalitu války. Bohužel, i ta může pro určitou část lidí představovat vlastně atraktivní prvek. Syrové zobrazení boje může být pro část společnosti lákavé a působit motivačně. Tento efekt lze pozorovat i u filmů, které jsou obecně považovány za protiválečné, jako například Četa, Full Metal Jacket nebo Na západní frontě klid. Z tohoto pohledu si velké uznání odnesl například snímek Tenká červená linie. Ani pro něj ale neplatí protiválečný narativ stoprocentně. 

Překrucování historie

Specifickým fenoménem, který se týká válečných filmů, je zjednodušování nebo dokonce překrucování historie. Známý britský autor literatury faktu Anthony Beevor upozorňuje na to, že v současné době získává stále více lidí své historické povědomí z filmů, nikoliv z knih. Film je ale ze své podstaty méně detailní než kniha a musí se uchylovat ke zjednodušování.

I jeden z nejlepších válečných filmů poslední doby, Dunkirk režiséra Nolana, soustředí svoji pozornost na odvahu britských civilistů, kteří si na malých rybářských a rekreačních lodích dojeli pro své vojáky obklíčené na plážích u Dunkirku. Díky tomu ale divákům podsouvá myšlenku, že se na těchto na malých soukromých plavidlech evakuovala většina z obklíčených vojáků. Tak tomu ale ani zdaleka nebylo a nejvíce evakuovaných má na kontě s přehledem Královské námořnictvo.

Filmy jako U-571 dokonce prezentují příběh založený na úplných smyšlenkách. V tomto filmu získá německý šifrovací přístroj Enigma posádka americké ponorky, a to dokonce několik měsíců před vstupem USA do války. Film se přitom snaží tvářit jako standardní válečný film založený na historických zkušenostech. A to už je vyložené lhaní divákovi. 

Závěrem

Z výše uvedeného vyplývá, že k válečným filmům je třeba přistupovat s vědomím toho, že se prakticky nikdy nejedná o skutečně realistické ztvárnění historie. Neznamená to však odsouzení válečných filmů. Právě naopak, mohou se stát dobrým odrazovým můstkem pro studium historie. Základním předpokladem je však zdravá míra skepticismu a ochota věnovat skutečné vojenské historii svůj čas a energii. V kombinaci s tím jsou válečné filmy skvělým edukačním nástrojem.