Mezi skalpelem a spravedlností: Drama doktora Harta v nové minisérii Noční operatér začíná

Čtyřdílný seriál přináší napínavý příběh inspirovaný skutečnými událostmi i známými mediálními kauzami. Děj seriálu sleduje osud renomovaného kardiochirurga MUDr. Vojtěcha Harta (Lukáš Vaculík), jehož život se dramaticky změní poté, co se ocitne v hledáčku horlivého detektiva Hlaváčka (Ondřej Rychlý) jako hlavní podezřelý v případu sériových vražd. Média ho překřtí na „Nočního operatéra“.

MUDr. Vojtěch Hart v podezření

Renomovaný špičkový kardiochirurg Vojtěch Hart se ocitá v hledáčku policie poté, co je v odlehlém hotelu za Prahou nalezena brutálně zavražděná jeho kolegyně, náměstkyně nemocnice Helena Charvátová (Betka Stanková). Hart byl poslední, s kým byla viděna před svou smrtí.

Jenže Hart má přímo v inkriminovanou noc cestou do Prahy na odlehlé silnici nehodu, při které utrpí těžký otřes mozku a amnézii. Vzhledem k tomu, že všechny důkazy a výpovědi svědčí v jeho neprospěch, a on sám si vůbec nic nepamatuje, skončí indisponovaný lékař velmi rychle v policejní vazbě.

Pád na dno

Přede všemi zdiskreditovaný a zavržený ztrácí kariéru, pověst, rodinu a hlavně možnost dál pracovat a operovat, což je pro něj možná ten nejhorší trest. Prací posedlý doktor, proslulý svými úspěšnými zákroky, neúnavnou výkonností, perfektní hrou na klavír a nekonvenčním cynickým humorem, pochybuje, že se ještě někdy vrátí ke své práci a dosavadnímu životu.

Z respektovaného odborníka, který donedávna na sále zachraňoval životy pacientům, se najednou stává troska s prázdnou hlavou a hlavní podezřelý nejen z jedné vraždy, ale hned z několika brutálních vražd. Na Harta dle policie až nebezpečně sedí profil hledaného sériového vraha žen.

Závod s časem

Po nehodě, při které ztratí paměť, se ocitá v závodě s časem, aby dokázal svou nevinu spolu se svou obhájkyní Ivou, a to jediným způsobem, který zná: návratem na operační sál.

Jejich trojice vytváří napjaté a zároveň lidsky silné jádro celého příběhu: detektiv hledá spravedlnost, chirurg bojuje o vlastní jméno a advokátka se snaží skloubit profesní čest s osobními pocity.

Advokátka Iva – žena na hraně

Hlavní ženskou roli získala Elizaveta Maximová coby těhotná advokátka Iva. „Samotný fakt, že Iva čeká dítě, těší se na mateřství a má nápomocného partnera Tadeáše (Petr Uhlík), byl pro příběh důležitý. Iva je perfekcionistka, je dravá, a těhotenské břicho ji prostě zdržuje.“

Mimochodem – to břicho byla výzva. „Cítíte se velká a nemotorná. Někteří členové štábu si dokonce mysleli, že jsem opravdu těhotná, takže mě o pauzách pouštěli sednout nebo mi pomáhali do schodů, což jsem s díky a úsměvem přijímala,

směje se při vzpomínce na natáčení Elizaveta Maximová.

Detektiv Hlaváček – muž posedlý pravdou

Trojlístek hlavních protagonistů uzavírá Ondřej Rychlý coby horlivý detektiv Hlaváček.

Hraju detektiva, který je tvrdohlavý, ambiciózní a přesvědčený o své pravdě, za kterou se žene tak dlouho, až ji sám ztratí z dohledu. Jenže touha prosadit ji ho často zaslepuje, takže někdy vidí jen to, co chce vidět – a to se mu nakonec stane osudným,

říká Ondřej Rychlý.

Obsazení dalších rolí

V dalších rolích se objeví Lenka Vlasáková, Jiří Havelka, Lenka Krobotová, Petr Uhlík, Jan Révai, Dana Morávková, Denis Šafařík, Olga Želenská, Jiří Roskot, Viktor Limr, Robert Nebřenský, Ondřej Malý, Kristýna Kociánová, Alžběta Stanková a další.

Pár všetečných otázek pro Lukáše Vaculíka

Držme se vaší postavy Harta. Ta se po křivdách, které utrpěla, vrací, aby dokázala, že za nic nemůže. Vrací se do prostředí, kde ji notoricky znají. Je podle vás těžké jít s takovým „cejchem“ mezi lidi, kteří vás znají, a snažit se dokázat, že neexistuje?

Myslím, že je to nutné. Pokud se rozhodnete obhájit, je logické jít tam, kde vás znají. Cizím lidem můžete vykládat, co chcete, ale nepřesvědčíte je. Čím víc se snažíte cizí lidi přesvědčit, tím méně vám věří. Naproti tomu u lidí, kteří vás znají – jaký jste, jaký jste byl, jak fungujete – tam je šance se obhájit. Myslím, že právě v takovém prostředí má postava šanci dokázat svou pravdu.

Zároveň to ale může být velké zklamání. Když lidé, kteří vás znají, uvěří nějaké lži, úplně se otočí. Stalo se vám někdy, že tam, kde byste čekal podporu, byste musel bojovat za pravdu?

Přiznám se, že ne. Nic takového se mi fakt nestalo. Možná si lidi o mně něco mysleli, ale neřekli mi to do očí, nevím… Ale aby mi někdo řekl: „Hele, nevěřím ti, ty budeš pěknej hajzlík,“ tak to se mi opravdu nestalo.

Ve filmech a seriálech se to zpravidla dobře vyřeší. Pravda zvítězí. Věříte tomu, že i v životě věci mají šťastný konec?

Nemůžu říct, že bych byl až takový optimista, abych si myslel, že všechno dopadne dobře. Ale vím, že věci dopadnou, jak dopadnout mají. Jestli je to dobře, nebo špatně, to nevím. Kdybychom dopředu věděli, že všechno dopadne dobře, tak o co bychom vlastně bojovali?

Vám ten Hart přinesl pár nevšedních scén. Točil jste ve vězení, proletěl se vrtulníkem, prožil jste den na operačním sále. Byly to podle vás chvíle, kdy fungoval adrenalin?

V reálném životě by to asi byl zážitek. Ale natáčení je tak rychlé, že než si stihnete uvědomit, že letíte vrtulníkem, už zase sedíte na zemi a přejíždíte někam jinam. Než si stačíte ten pocit vychutnat, je prakticky pryč. Říkáte si: To je škoda. Mohl jsem ten záběr schválně kazit, aby se musel opakovat a ten zážitek se prodloužil.

To zní, jako byste adrenalin měl rád…

Úměrně věku. Teď už ho nevyhledávám. Ta doba je pryč.

Takže nějaký bungee jumping ale proběhl…?

To jo, ale že bych z toho měl nějaký extra pocit… Ovšem musím uznat, že jednou jedinkrát jsem zažil zvláštní pocit, kterého jsem se pak nemohl zbavit. A to bylo při natáčení s Vítkem Olmerem, kdy jsem měl projít přes rozžhavené uhlí. Myslel jsem si, že to bude nějaký trik, že za mnou někdo přijde a sdělí mi nějaký fígl, jak to přejít. Ale nic takového se nestalo. Jediná rada, kterou jsem dostal, byla, abych se koukal nahoru a představoval si, že jdu bosý sněhem. Moc se mi nechtělo, ale pak jsem si řekl, že to zkusím. Prošel jsem skoro celé uhlí, až na konci jsem udělal chybu. Myslel jsem, že už je konec. Podíval jsem se dolů a zjistil jsem, že je přede mnou ještě asi metr žhavého uhlí.

Prošel jste rozžhaveným uhlím prakticky bez zranění?!

Jednu nohu jsem si trochu spálil, nic dramatického. Ale potom, co to tělo vydávalo! Sedl jsem do auta, jel jsem domů a měl jsem pocit, jako bych byl nastřelený něčím zvláštním. Nemohl jsem usnout, pořád jsem nad tím přemýšlel, a byl jsem někde úplně jinde. Tak to je asi největší adrenalinový zážitek, který se mi vybavuje.

Díky Nočnímu operatérovi jste se sice nenaučil chodit po uhlících, ale prý vás naučili mýt si ruce. Co je na tom pravdy?

Učili mě mýt si ruce jako lékař. Když jsme točili scénu operace, byla na place sestra, která asistuje na sále, a pokud si dobře pamatuju, byla tam i sestra, která byla u toho skutečného případu, o kterém seriál mimo jiné vypráví. Byl to případ, kdy lékař půl hodiny pumpoval pacientovi srdce ve svých rukou. Ta sálová sestra na nás dohlížela, aby všechno vypadalo tak, jak má. Přišel jsem na scénu, opláchl ruce a najednou slyším: „Ježišmarjá, ne, to ne!“ A ta chudák sestřička na mě koukala úplně zděšeně. A pak mi řekla: „Pane Vaculíku, tohle nebyl chirurg, co si jde umýt ruce. Takhle si ruce myje automechanik, když opraví karburátor.“ Vysvětlila mi, že mytí rukou je v podstatě rituál, který má přesně daný postup a svůj význam. Vždycky jsem se smál, když jsem viděl, jak chirurgové chodí s těma rukama nahoře, jako kačeři… A až tehdy jsem pochopil proč. Napodruhé už se na to prý dalo dívat, říkala.

To asi chce nějakou zkušenost. Jak jste pak prováděl tu přímou masáž srdce…?

U toho stál pan doktor Horn. Ten samý lékař, který před pár lety provedl onu přímou masáž srdce, která byla motivem pro tento seriál. Pamatuji si, že mi říkal, abych masáž dělal pomaleji, ne tak silně, protože mým stylem bych pacientovi to srdce úplně rozdrtil.

Jaké to vlastně je – hrát takhle vážnou scénu, kde jde o život, a přitom máte před sebou figurínu? Dá se od toho oprostit? Koho tam vlastně vidíte?

No, zaplaťpánbůh, že tam ležela figurína. (smích) Ta operace byla samozřejmě jako, ale skalpely byly pravé. S kolegou Jirkou Havelkou jsme zjistili, že jsou zatraceně ostré.

Který z vás to zjistil rychleji, tedy na vlastní kůži?

Myslím, že Jirka. Do maskérské krve přidal i svou vlastní.

Teď se ale úplně nabízí obligátní otázka, jestli jste i vy dal do své figury něco ze sebe?

Vždycky dáte. I když se snažíte hrát úplně jinou postavu, i když vás úplně změní, vždycky tam kus sebe necháte. Myslím, že to ani jinak nejde. Proto pak vzniká i takové to úskalí u herců, kteří hodně točí – že už není kde brát, aby byl člověk pokaždé jiný. Vzniká tím vizuální stereotyp, kdy snadno někdo řekne: „No jo, ten a ten je pořád stejnej, přejde z jedný role do druhý, a furt je to on.“ Ale ono to tak prostě je, není kde pořád brát. Já naštěstí tolik netočím.