Zdeněk Troška zkritizoval nejkrásnější českou pohádku: Některé scény přijdou nesmyslné a pro dětského diváka nevhodné

Cesta k úspěchu byla lemována odvahou režiséra, který se nebál vsadit vše na jednu kartu. Jiří Strach totiž věřil výsledku natolik, že kvůli kinopremiéře neváhal riskovat střechu nad hlavou. Tato sázka na nejistotu se mu nakonec bohatě vyplatila, protože diváci si tuhle nebeskou dvojici zamilovali prakticky okamžitě po prvním zhlédnutí.

Nečekané obsazení hlavní role

Málokdo ví, že postava popleteného anděla měla původně vypadat úplně jinak a ztělesnit ji měl Marián Labuda. Osud a produkční odklady však zamíchaly kartami, což nakonec otevřelo dveře pro geniální projev Ivana Trojana. Ten do role vtiskl neopakovatelný šmrnc, který v kombinaci s hlasem připomínajícím nervózní rybičku z dabingu dokonale zafungoval.

Režisér vsadil na Trojana i díky jeho schopnosti prodat emoce i humor na velmi malém prostoru. Ivanova interpretace nakonec předčila původní vize scénáře, který se nechal inspirovat francouzskou komikou. Herec si natáčení užíval i díky tomu, že mohl konečně ukázat svým dětem práci, která je skutečně pobaví.

Drsná kritika od Trošky

Ne všichni kolegové z branže však sdíleli nadšení z moderního pojetí nebe a pekla. Zdeněk Troška se nechal slyšet, že mu některé scény přijdou logicky nesmyslné a pro dětského diváka snad i nevhodné. Nejvíce mu v žaludku ležel moment, kdy si malý Ježíšek vesele hraje s budoucím zrádcem Jidášem v nebi.

Podle Trošky neměl takový výjev v pohádce co pohledávat, protože Jidášovo místo v nebeské hierarchii je více než sporné. Strach si z těchto výtek hlavu příliš nelámal a stál si za svou autorskou vizí příběhu. Historie mu dala za pravdu, protože právě tyto drobné a vtipné detaily dělají film lidským a blízkým.

Boží charisma Jiřího Bartošky

Hledání představitele pro nejvyšší nebeskou instanci nebylo vůbec složité, protože volba padla na českého hereckého doyena. Jiří Bartoška se své úlohy zhostil s elegancí sobě vlastní a vnesl do postavy Pána Boha potřebný nadhled. Jeho autorita na place byla přirozená a nikdo jiný si na jeho místě nedokázal nikoho představit.

Bartoška do party zapadl skvěle a jeho přítomnost dodala celému projektu punc kvality a noblesy. Režisér s nadsázkou vzpomíná, že když nemohl sehnat prezidenty, musel siahnut po té největší hvězdě z Varů. Tato volba se ukázala jako trefa do černého, která dodnes baví diváky všech generací bez rozdílu.

Riskování s vlastním bytem

Přechod z televizního formátu na velké plátno nebyl procházkou růžovým sadem a vyžádal si značné osobní oběti. Česká televize sice s kinodistribucí souhlasila, ale odmítla do tohoto kroku investovat další finanční prostředky. Jiří Strach se tak musel za náklady zaručit svým vlastním soukromým majetkem a věřit v úspěch.

Odhodlání se vyplatilo, protože do kinosálů dorazily stovky tisíc nadšených lidí a film na sebe bohatě vydělal. Režisér tak nepřišel o bydlení, ale naopak získal status tvůrce moderní klasiky, která nestárne. Tento riskantní krok ukazuje, jak moc svému dílu věřil a kolik srdce do celého natáčení tehdy vložil.