Kráska, co popletla hlavu zástupu mužů. Osudové lásky měla však jen dvě

Více než touha po kariéře, život Jiřiny Steimarové ovlivnila láska

Právě láska ji do života vnesla mimořádné vzlety i pády. Vše až extrémně jasné. Kráska, která měla v rodokmenu nejstarší herecké hvězdy, byla na svůj původ hrdá a kromě talentu po svých předcích zdědila i noblesu, eleganci, oheň i pokoru.

S tímto dědičným darem dokázala překonat všechny kruté rány a nezlomnou vůli, což se jí mnohokrát hodilo. Právě láska jí dodávala sílu, když došlo na sílu charakteru a když šlo o divadlo, herectví, rodinu a muže.

Jiřina Steimarová byla mnohými označena za mimořádně silnou ženu, která si zasloužila obdiv v mnoha směrech. Svému okolí rozdávala radost, energii i naději a dokázala překvapit i smyslem pro humor.

Krev není voda

Herecké geny této výrazné krásky sahají hluboko do devatenáctého století, pokračují i do dvacátého a mladá generace je nese dál až do současnosti. Dědečkem Jiřiny Steimarové (1916) byl Vendelín Budil. Jeho podobizna v úloze krále Leara je dodnes k vidění v Shakespearové domě v Stratfordu jako pocta Anglie tomuto vynikajícímu herci.

Navzdory talentu a popularitě, Vendelín Budil prožil život ve skromnosti, v malém jednopokojovém bytě a Jiřina ráda vzpomínala na jednoduchá jídla, která u něj jedla.

Jiřininým tatínkem byl Jiří Steimar, herec, který strávil v Národním divadle šestačtyřicet let. Jiří měl podnikavého ducha a kromě herectví stihl vybudovat penzion v Černošicích. Přes den byl hoteliér, po večerech herec. Kromě toho byl vášnivým chovatelem psů, slepic a holubů.

V penzionu strávila Jiřina krásné dětství. Hotelové zásoby jí byly vždy k dispozici a tak mohla mlsat a pochutnávat si bez omezení na všem, na co měla chuť. To nebylo v té době úplně běžné.

Do školy začala chodit v Černošicích, ale spíše jí bavil tanec a zpěv, než studium matematiky a biologie. Průšvihy žehlil tatínek zabíjačkovými pochoutkami.

Rodinné prostředí jí bezchybně nasměrovalo k herectví. Začala s otcem jezdit po štacích a učila se role, které v divadle hrály Andula Sedláčková nebo Olga Scheinpflugová. Jen když ji v některých rolích otec na jevišti říkal „miluji vás“, cítila se divně.

Herectví nenechala na náhodě a nějaký čas studovala na Státní pražské konzervatoři. V roce 1932 dostala první angažmá v Rokoku. Talent se nedá skrýt a po pár měsících už byla v Národním divadle.

Jejího temperamentu a přirozeného projevu si brzy všimli i filmoví režiséři. Po pár drobných rolích se o ní začali zajímat i režisérské veličiny jako Karel Lamač nebo Miroslav Cikánek. Právě ten jí dal roli v roce 1944 po boku Oldřicha Nového ve filmu Paklíč.

Po osvobození však její talent pohasl, dostávala jen vedlejší role a nakonec skončila jako učitelka na Lidové škole umění.

Krása ji svazovala

Přestože její stopa ve filmu nebyla hluboká, zapsala se do filmových dějin jako kráska, po které její kolegové šíleli. V roce 1936 neodolala známému sochaři Janu Kodetovi a porodila mu syna Jiřího, známého herce.

S Kodetem se mi otevřel úplně nový svět, citový a umělecký. Zamilovala jsem se do něj i do jeho práce,“

svěřila se ve své biografii.

Přestože to bylo soužití bouřlivé, nikdy této zkušenosti nelitovala. Jeho časté nevěry tolerovala celých osm let, ale nakonec se rozhodla vztah ukončit.

Druhý pokus

Její druhý partner nebyl výhrou. Přišla o angažmá v Národním divadle. Jaroslav Juhan byl o šest let mladší a byl zástupcem firmy Alfa Romeo. Poznala ho při natáčení filmu Paklíč. Vypadalo to na vztah snů: cestování, peníze, dvě krásné dcery (Julie a Evelyna), krásný dům v Podolí s bazénem.

Rodinné štěstí zmizelo na podzim 1951, kdy Juhan emigroval. Jeho žena zůstala sama na děti a chvíli nesměla vůbec hrát. Nakonec brala každou roli a útočiště našla v Hudebním divadle v Karlíně. Vilu koupil Jiří Trnka a nechal jí svůj byt. O svém manželovi pár let nic nevěděla, ale stále doufala, že se jednoho dne vrátí. Nevrátil se a od kolegyně zjistila, že žije v Guatemale. Zkusila si vyjednat napsání dopisu, ale k ničemu to nebylo. Jen jí občas přišly balíčky s čokoládou.

A jak to bylo dál

Jiřina měla ještě pár vztahů ale kvůli lásce k muži, který ji opustil, odmítla i nabídku k sňatku od Martina Růžka. Dcery časem otce navštívily a Julie emigrovala. Jiřina svého manžela viděla až v roce 1991, kdy se nečekaně objevil u dveří.

Jiřina Steimarová se objevila na sklonku své kariéry ve filmu Čas sluhů a v seriálu Policajti z předměstí. V roce 1995 sepsala své memoáry Život plný kotrmelců, které vyšly pod názvem Ničeho nelituju.

Jiřina Steimarová zemřela v nemocnici ve spánku v říjnu 2007. Bylo jí jednadevadesát let. V rodinné tradici pokračují její vnučky Barbora Kodetová a Anna Polívková.