Byl vyhlášeným houbařem, rád se napil. Jiří Zahajský měl dvě ženy, které ho milovaly až za hrob

Rozpustilá Smoljakova komedie z roku 1984 je zřejmě největším hereckým počinem, který po sobě Jiří Zahajský zanechal. Měl bezpočet malých a maličkých rolí, ale většina z nich už upadla v zapomnění.

Vyučil se soustružníkem

Jiří Zahajský se narodil v těžké době, krátce po začátku války v roce 1939 jako šesté dítě. Z Mělnicka se rodina odstěhovala do Děčína, kde otec našel práci v přístavu. Zahajského voda nijak neučarovala a chtěl být spíše zkušební pilot nebo hajný, protože miloval les. Hajného si nakonec alespoň zahrál.

V době, kdy se měl rozhodnout, co bude dělat, se plánovalo „budovatelsky“, a tak se šel učit na soustružníka jako celá řada jeho vrstevníků. Život s ním měl jiné plány, a přestože nikdo z široké rodiny neměl s herectvím nic společného, zasáhla náhoda. Jednou ho na ulici oslovili ochotníci a obsadili ho do nějaké pohádky. Tak si našel mezi herci přátele a u ochotníků zůstal.

K divadlu ho postrčil kamarád

Když v rozhlase inzerovali, že E. F. Burian hledá nové tváře do svého souboru, kamarád ho tajně přihlásil ke zkouškám, kde se zalíbil Burianovi i jeho manželce Zuzaně Kočové. Nakonec vystudoval DAMU, a přestože v divadlech hrával jen menší role, byl spokojený.

Když jeho druhé angažmá v Krejčově divadle zaniklo spolu s celým divadlem, našel uplatnění v Činoherním klubu Praha. Tam zůstal celý život. Nastoupil tam v době, kdy do divadla přišla i Libuše Šafránková.

Jeden čas dokonce v divadle v malé šatně i přespával ve společnosti mladých herců. Jeho přítelem se stal Jiří Hrzán, kterého potkal už u Buriana a na DAMU.

Dokonce s ním prováděl i riskantní horolezecké kousky, kterými byl Hrzán pověstný. Vlastně to byl jeho nápad. Doma v Děčíně lezl po okolních skalách a byl v tom velice zdatný. V Praze zdolal budovu ministerstva zdravotnictví a také se postavil na hlavu soše na Stalinově pomníku. A Hrzán se inspiroval, což mu nakonec v životě přineslo řadu problémů a špatný konec.

Švorcová v roli kuplířky

Jiřina Švorcová byla pověstná nejen svým politickým přesvědčením, ale i tím, že se snažila svým kolegům pomáhat. V roce 1962 Švorcová hledala pro mladého hereckého kolegu ubytování. Zahajský měl 23 let, vypadal jako slušný mladík a Švorcovou napadlo, že by mu mohla najít ubytování, aby nespával v divadelní šatně. Zeptala se své kolegyně Kamily Moučkové, jestli by si ho nevzala na byt. Moučková měla o jedenáct let víc, za sebou dvě nepovedená manželství a tři malé děti. Dobrosrdečná herečka souhlasila, dala Zahajskému klíče od bytu a ty mu zůstaly třicet let.

Kamila Moučková už v té době patřila k nejznámějším tvářím televizní obrazovky. Její hlas oznámil v roce 1968 šokované zemi překročení státních hranic spojeneckými vojsky. Jako jedna z tváří protiokupačního odporu Moučková přišla o práci ve stejný den, kdy se stal Gustáv Husák generálním tajemníkem UV KSČ.

Pro Zahajského soužití s rebelkou znamenalo dost nebezpečnou situaci, ale zůstal s ní i v době, kdy podepsala Chartu 77. V tom období se živila různě. Dělala uklízečku, barmanku nebo lepila pytlíky. Hodně známých se k ní přestalo hlásit a raději přešli na druhý chodník, když ji potkali. Proto si věrnosti partnera vážila a ve své knize zmínila třeba i to, že na ni čekal čtrnáct hodin před branou Ruzyně, když byla u výslechu.

Chalupa na Kokořínsku

V roce 1972 koupil Zahajský chalupu na Kokořínsku, hlavně kvůli Moučkové. Polorozpadlé stavení spolu potom dávali dohromady a vytvořili z něj druhý domov. Herec miloval okolní lesy a houbaření. Chalupy se neuměl vzdát ani v devadesátých letech, když se zamiloval do Jany Brejchové. Moučkové vrátil klíče od bytu a na chalupu začala jezdit Jana Brejchová.

Pro Moučkovou to byla velká rána, zradili ji hned dva lidé, protože Brejchová byla její přítelkyně, dokonce jezdívala i na tu chalupu. A najednou spala v její posteli. Nikdy ho nepřestala mít ráda, ale tu chalupu plnou vzpomínek mu neodpustila. 

Nemoc

Jenže lásce se těžko poroučí a ti dva se do sebe prostě zamilovali. Znali se dlouhá léta, ale až v pokročilém věku zjistili, že toho mají tolik společného. V roce 1997 se vzali. Pro Janu Brejchovou to byl čtvrtý pokus, který nakonec vyšel, a manželovi tolerovala i jeho lásku k vodce. Jen asi netušila, kolik bolesti jí poslední roky se Záhorským přinesou. Rakovina prostaty ho trápila několik let, a přestože to chvíli vypadalo, že došlo ke zlepšení, nakonec nemoci v červenci 2007 podlehl.