Král Karel v pohádce Micimutr: Elegán s cigaretou, který dal Karlovým Varům duši

Ať už ale stál na jevišti, ve filmovém kostýmu nebo na kolonádě s cigaretou v ruce, vždycky působil jako někdo, kdo má situaci pevně pod kontrolou. Diváci ho znali ze Sanitky, oceněný byl za film Je třeba zabít Sekala. Děti mu zase navždy budou říkat „pane králi“, protože v pohádce Micimutr ztvárnil samotného Karla IV. Jeho rozsah byl obrovský: dokázal být vážný, odtažitý i zranitelný, ale stejně tak si uměl vystřelit z patosu a prostě ho shodit do obyčejného „drn drn“.

Divadlo jako startovací rampa

Narodil se v Děčíně a hereckou dráhu odstartoval v roce 1972. Tehdy dokončil studia na JAMU v Brně. První divadelní zkušenosti sbíral v tamním Divadle na Provázku, pak zakotvil v ústeckém Činoherním studiu. Později v Městských divadlech pražských. Nejvíc ale zazářil v Divadle Na zábradlí, kde působil dlouhých třináct let. Po revoluci pak přešel do Divadla Bez zábradlí, které tehdy zakládal jeho přítel Karel Heřmánek.

Na jevišti byl doma. V roli Jakuba z Příběhů Jakuba Fatalisty, Ivan v Bratrech Karamazových, Moliérův Don Juan nebo Jindřich v Havlově Largu desolatu: to všechno byly momenty, kdy se Bartoška naplno opřel do své pověstné schopnosti „zaplnit prostor“. Jeho přirozený šarm a lehce ironický odstup mu otevřely cestu i k filmovým rolím.

Brzy se stal tváří filmových hrdinů. Už ve snímku Hřiště přesvědčil, že na kameru má. Následovaly Stíny horkého léta, Příběh lásky a cti. O generaci později pak oceňovaný Sekal. Televizní diváci si ho naopak pamatují hlavně ze Sanitky, kde hrál doktora Machovského. Elegán v bílém plášti mu seděl stejně dobře jako cigareta mezi prsty.

Tarzan chudých

Přestože tvrdil, že jeho největší láskou bylo vždycky divadlo, kamera ho nakonec stejně dostihla. Začalo to filmem Hřiště. Zde měl původně hrát epizodní roli, ale nakonec z toho byla hlavní postava. Hrál po boku Karla Högera. I když se při natáčení cítil nejistě, byla to právě tahle zkušenost, která mu otevřela dveře do českého filmu.

Následoval triptych podle Eduarda Štorcha Na veliké řece, Osada Havranů a Volání rodu. Bartoška tyhle filmy s nadsázkou označoval za „Tarzana chudých“. Proč? Půl natáčení strávil polonahý v českých lesích. Publikum si ho ale zamilovalo. A to nejen kvůli svalům, ale i kvůli jeho schopnosti dodat postavám něco víc než jen bronzový heroismus.

Prezident s cigaretou

Když v roce 1994 převzal otěže karlovarského filmového festivalu, nikdo netušil, že se z něj stane instituce, která vrátí festival zpět na mapu světa. Bartoška to zvládl s elegancí sobě vlastní. Jeho každoroční gesto, kdy s cigaretou v koutku úst a zdviženou rukou děkoval divákům a ohlašoval další ročník, se stalo legendou.

„Tentokrát má jiný termín, ale bude stejný jako vždy, tedy dobrý,“ říkával. A vždycky to platilo. Karlovy Vary za jeho éry přestaly být provinční akcí a staly se místem, kde chtěli být herci i diváci. Svému týmu říkal láskyplně „děti“ a tvrdil, že má v horoskopu slunce v domě přátel. Což podle něj znamenalo, že za něj kamarádi udělají všechnu práci.

Láska na celý život

Bartoškův soukromý život nebyl nikdy plný skandálů. Naopak! Tvořil se svou ženou Andreou jeden z nejpevnějších párů českého showbyznysu. Potkali se v Brně v 70. letech a jejich vztah vydržel bezmála padesát let. Andrea, profesí archeoložka, nikdy nestála jen ve stínu slavného muže. Budovala si vlastní kariéru, publikovala a měla respekt ve svém oboru.

Společně vychovali dceru Kateřinu a syna Jana, který se vydal do médií. V posledních letech se stali i prarodiči a rodina pro Bartošku znamenala klidný přístav. Ačkoli patřil k idolům žen, o své ženě vždy mluvil jako o životní výhře. S nadsázkou dodával, že ji vyhrál „ve Sportce“.

Charismatický hlas i nadhled

Byla to právě jeho typická kombinace: zastřený hlas, brýle „na půl žerdi“ a nezbytná cigareta. To ho činilo nezaměnitelným. Vzácně daboval, ale když už, stálo to za to. Třeba Prázdniny v Římě s jeho hlasem k tváři Gregoryho Pecka se staly klasikou. A také s humorem přiznával, že některé animované role spíš „nachrochtal“.

A i když byl velkým hercem, dokázal se shodit. Na koncertě MIG 21 se nebál vzít do ruky mikrofon a pustit se do improvizovaného „drn drn“. Byl to přesně ten moment, kdy ukázal, že bere vážně práci, ale ne sebe.

Poslední role života

V roce 2014 mu lékaři diagnostikovali rakovinu mízních uzlin. S nadhledem sobě vlastním říkal, že když nemoc ignorujete, může se urazit a odejít. Nemoc překonal, ale o několik let později se vrátila. Bojoval s ní statečně přes jedenáct let.

Zemřel 8. května 2025 ve věku 78 let. Zůstává po něm nejen bohatá filmová a divadelní stopa, ale i odkaz muže, který dokázal dát Karlovým Varům prestiž, divákům nezapomenutelné role a rodině jistotu, že byl především člověkem, ne jen hercem.