Princezna z Marušky si nakonec vybrala život mimo reflektory

Jenže ona nejraději hrála princezny. Díky tomu se stala tváří, kterou si pamatuje generace dětí. Ale její životní příběh je mnohem zajímavější než jen škatulka pohádková princezna. Je to příběh o talentu, odvaze změnit směr a schopnosti najít štěstí tam, kde by ho málokdo hledal.

Dětství plné hudby, malování a prvních divadelních pokusů

Jindra Bartošová se narodila 26. května 1962 v Praze. Už od malička byla tak trochu umělecký kombajn. Zpívala, kreslila, hrála divadlo a v podstatě nebyl den, kdy by doma nevznikala minimálně malá inscenace. Rodiče ji proto přihlásili do lidové školy umění, kde se rozjela její cesta směrem k herectví a zpěvu.

Když nastal čas rozhodnout se, kam dál, volba padla jasně: Pražská konzervatoř. Studovala zde herectví v letech 1978–1983 a během školy si přičichla nejen k divadelnímu umění, ale i k filmové kameře.

První filmové role a rychlý start kariéry

Do filmu se poprvé podívala už v roce 1978 v dramatu Leť, ptáku, leť!, kde si zahrála Markétu. Jak se ukázalo, kamera ji měla ráda. A ona ji. Netrvalo dlouho a přišla její velká příležitost. Hlavní role Evy ve filmu Evo, vdej se! z roku 1983.

Tenhle snímek jí otevřel dveře a potvrdil, že Jindra umí nést hlavní postavu s lehkostí i věrohodností. V době, kdy se československá kina hemžila výraznými mladými tvářemi, ona mezi nimi nezapadla, naopak.

Princezna z Marušky, kterou si pamatují celé generace

A pak přišla pohádka. Pohádka, která se zapsala do televizní historie. Strom pohádek: O Marušce. Jindra v ní ztvárnila princeznu Aničku, asi její nejmilejší roli. Stačilo pár televizních repríz a bylo rozhodnuto. Jindra se stala oficiální princeznou mnoha dětských srdcí.

Její přirozenost, jemnost, ale i lehký úsměv, díky kterému působila jako člověk, co by se vám nebál podat jablko z kouzelné zahrady, způsobily, že její jméno se vrylo do paměti diváků víc, než by možná čekala.

Semafor, dabing a život, který se zdál být nalinkovaný

Po odchodu z konzervatoře získala angažmá v legendárním divadle Semafor. Tady se objevila v celé řadě inscenací. Od Smutku bláznivých panen přes Případ Eleonora až po další divadelní projekty, které pro ni znamenaly stabilní zázemí a možnost rozvíjet se.

A protože měla příjemný a dobře zapamatovatelný hlas, začala také dabovat. V 80. letech se tak objevila nejen na jevišti a na televizní obrazovce, ale i v řadě zahraničních filmů, které díky ní získaly český hlas. Prostě všechno směřovalo k tomu, aby se z Jindry stala herečka na celý život. Jenže osud měl jiný plán.

Velký životní obrat: Z princezny pedagožkou

Ke konci 80. let začala Jindra Bartošová pomalu mizet z filmového světa. Nešlo o žádný skandál, žádné dramatické rozchody s profesí, ani o ztrátu rolí. Jindra jednoduše cítila, že chce žít jinak. A tak zvolila radikální krok. Odešla do Finska, do Helsinek.

Tam se vrhla do studia pedagogiky a objevila úplně novou životní roli. Práci s dětmi. Vyměnila filmové kamery za školní třídy a reflektory za svět, který sice není vidět v televizi, ale o to víc dává smysl. Dnes se věnuje vzdělávání, vědomé práci s emocemi a dětskému rozvoji. A podle všeho našla přesně to, co hledala, klid, naplnění a nový druh radosti.

Proč si ji pořád pamatujeme?

Možná to není žena, kterou byste vídali na titulních stránkách nebo v nových filmech. Ale přesto má Jindra Bartošová své místo mezi tvářemi, na které se nezapomíná. Byla princeznou, která nevypadala jako šablona ale jako někdo z nás. Uměla hrát jemně, lidsky a přirozeně. Měla odvahu změnit svůj život, když cítila, že ji jiná cesta volá. A protože některé pohádky nezmizí, ani když je jejich hrdinky už nehrají.

Jindra Bartošová tak zůstává symbolem herečky, která možná nezůstala celý život v centru pozornosti, ale zato se neztratila sama sobě. A to je vlastně ten nejkrásnější happy end.