Ivana Chýlková jako motovidlo v úsměvném příběhu ze života Haliny Pawlowské

Tak vznikla hořká komedie, ve které Pawlovská vzpomíná na svého svérázného otce, celou jeho poněkud živelnou rodinu ze Zakarpatska a na své dospívání. Ve stylizovaném vyprávění líčí nejrůznější humorné i tragické epizody od srpnové okupace z roku 1968 až do osmdesátých let. Hlavními postavami jsou dospívající Olga (Ivana Chýlková) a její svérázný otec (Franciszek Pieczka). Mladá Olga prožívá nejrůznější životní zklamání a vypráví o osudech lidí okolo sebe. Jak napovídá titul, neztrácí navzdory těžkým dobám optimismus zděděný po otci.

Děj je provázen častým komentářem a zachycuje jak prostředí zvláštní domácnosti, tak atmosféru Prahy let minulých, na které si ještě řada lidí vzpomíná.  

Scénář k filmu byl hotový již v roce 1989, na zfilmování ale čekal dlouhých 5 let a jeho dokončení provázely finanční problémy. Nakonec získal celou řadu cen. Kromě čtyř Lvů (za nejlepší scénář, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, nejlepší režii a nejlepší film) snímek vyhrál i první místo za režii na moskevském mezinárodním filmovém festivalu.

Dobrým tahem bylo obsazení vynikajícího polského herce Franciszka Pieczky do role otce. Tvůrci filmu si všimli, že Pieczka se v civilním projevu vyjadřuje jinými gesty a jednáním, než by se projevoval český herec, což podpořilo jeho obsazení do role Ukrajince. Právě otec Hakunděk, pravým jménem Vasyl Kločurak (otec scénáristky narozený na Podkarpatsku), se stal hlavním nositelem ukrajinské a zároveň emigrantské roviny filmu. Starší generace diváků si herce vybaví ve velice populárním seriálu Čtyři z tanku a pes z let 1966 až 1970 o osvobození Polska.

Skvěle se své role ujala i Ivana Chýlková. Autorka knižní předlohy a scénáře si zahrála malou roli jedné příbuzné, která do domácnosti rodiny Hakunděkových zavítala (korpulentní Vasilina) na jednu z častých příbuzenských návštěv. Režisér Milan Šteindler nevěděl, koho obsadit do role slizkého estébáka, a aby nikoho neurazil, tak si ji zahrál sám.

Co předcházelo natáčení

Scénáristka Halina Pawlowská a režisér Milan Šteindler vyrazili na přelomu září a října 1990 spolu s kameramanem a architektem do zakarpatské oblasti Ukrajiny, hned poté navštívili také sousední severovýchodní Slovensko, kde si vybírali vhodné exteriéry. Například hory na začátku filmu jsou ve skutečnosti místo zvané Vajdovky (Zuberec na Slovensku). Jako ukrajinská vesnice posloužil skanzen Zuberec.

Většina filmu však vznikala v Praze. Kamera zamířila třeba na Vinohrady, na hlavní vlakové nádraží, do synagogy na Josefově, do kostela sv. Jiljí na Starém městě a do krematoria ve Strašnicích.

Ve vysílání 28. února večer na ČT1.