Farář Otík jinak: Luděk Kopřiva vůbec nebyl asketa. Ženy, vášeň a tajemství slavného herce

Velebnost na plátně, požitkář v soukromí

Drobnější muž s typickou pleší, výrazným hlasem a dobrosrdečným výrazem se nesmazatelně zapsal do paměti diváků jako farář Otík ze série Slunce, seno, jahody režiséra Zdenka Trošky. Postava, která měla působit spíš nenápadně, se proměnila v kultovní fenomén.

Pro samotného Ludka Kopřivu to znamenalo jediné: do konce života mu už nikdo neřekl jinak než „Velebnosti“. Lidé ho na ulici oslovovali s úctou, pletli si ho s duchovním a někdy po něm dokonce chtěli, aby křtil děti. Popularita se mu nevyhýbala ani v běžných situacích. Policisté mu dokázali odpustit dopravní přestupek jen proto, že před nimi stál slavný farář z televize.

Ve skutečnosti byl ale jeho život pravým opakem filmové postavy. Střídmost mu byla cizí, miloval dobré jídlo, pití, společnost žen i cestování. Přestože byl ženatý, jeho soukromý život byl bouřlivý a plný vášní, které si nedokázal odepřít.

Herec malých rolí, který byl vždy vidět

Ačkoliv Luděk Kopřiva většinou dostával spíše menší role, dokázal z nich vytěžit maximum. Na jevišti i před kamerou byl nepřehlédnutelný, a to i ve chvílích, kdy stál v pozadí. Jeho pohyb, dikce i přirozený komediální talent z něj dělaly výraznou osobnost každé scény.

Režisér Zdeněk Troška na něj vzpomínal i prostřednictvím úsměvných historek. Jednou ho během natáčení zastavila skupina lidí mířících ke křtu a požádala ho, aby pokřtil dítě. Kopřiva s typickým humorem odpověděl, že by to sice zvládl, ale nejspíš by jim to nebylo nic platné.

Podobných situací zažíval nespočet. Popularita spojená s jedinou rolí ho provázela celý život, a přestože by mnohé herce svazovala, on ji bral s nadhledem.

Dětství, které ho nasměrovalo k divadlu

Narodil se 19. června 1924 v Praze a už od dětství měl k divadlu blízko. Jeho otec byl ochotník a syna brzy přivedl na jeviště. Právě tady se zrodila vášeň, která ho provázela po celý život.

Zlomový okamžik přišel během druhé světové války, kdy mu hrozilo nasazení v Německu. Osud ale zasáhl nečekaně. Na konzervatoři narazil na profesora, který jeho předvolání roztrhal a pomohl mu ke studiu. Tento čin mu pravděpodobně zachránil nejen kariéru, ale i život.

Po studiích na konzervatoři a DAMU zamířil do Ostravy, kam byl spolu s dalšími absolventy poslán v podstatě „za trest“. Důvodem byla studentská inscenace, která nevyhovovala tehdejšímu režimu. Ani tam to neměl jednoduché, ale díky profesionalitě a talentu se dokázal prosadit.

Divadlo, kariéra a život bez intrik

Po angažmá v Ostravě a Plzni se stal dlouholetým členem Divadlo E. F. Buriana, kde působil až do začátku devadesátých let. Kolegové o něm mluvili jako o herci, který se vyhýbal zákulisním sporům a soustředil se výhradně na práci. Vedle herectví vynikal i pohybově a měl blízko k hudbě. Dokázal zpívat a pravidelně cvičil s baletem, což se odráželo i v jeho projevu na scéně.

Po zrušení divadla odešel do důchodu, ale finanční problémy neřešil. Díky výhodnému prodeji restituovaného domu měl dostatek prostředků na pohodlný život.

Lásky, které ho formovaly

Jeho soukromý život byl stejně intenzivní jako ten profesní. První manželkou byla Olga, redaktorka rozhlasového vysílání. Jejich vztah byl plný emocí, lásky i konfliktů. Spojovala je silná vazba, ale zároveň je rozdělovaly rozdílné povahy. Velkou bolestí bylo, že nemohli mít děti.

Po její smrti, která přišla v důsledku rakoviny, se znovu oženil až ve vyšším věku. S druhou manželkou Evou našel klid i nové štěstí. Byl zamilovaný a ochotný plnit jí každé přání. Dokonce se rozhodl postavit pro ni dům, což se mu podařilo během pouhého půl roku.

Nemoc, která změnila všechno

Zlom přišel s diagnózou Parkinsonovy choroby. Nemoc postupně připravila herce o vše, co miloval. Nemohl hrát, řídit ani žít aktivním životem, na který byl zvyklý.

Z energického a společenského člověka se stal uzavřenější a podrážděný muž. Nemoc ovlivnila i jeho vztahy, včetně manželství. Přesto u něj jeho žena zůstala a podporovala ho až do konce.

Herec zemřel 2. října 2004. Nepřál si veřejný pohřeb, chtěl odejít tiše, bez velké pozornosti. Symbolicky tak uzavřel život, který byl plný kontrastů mezi veřejným obrazem a soukromou realitou.