Kam se poděl malý raubíř ze Slunce, seno a Bota jménem Melichar? Dětská hvězda schytávala facky naostro a pak zmizela

Od filmového syna Škopkové k civilnímu životu

Herec Martin Šotola patřil v 80. letech k výrazným dětským tvářím českého filmu. Diváci si ho dodnes pamatují především jako Jirku Škopka z populárních komedií režiséra Zdeňka Trošky, kde po boku Heleny Růžičkové zažíval před kamerou situace, na které se nezapomíná. A často i doslova bolely, protože filmové facky nebyly jen hereckým trikem.

Jeho filmová cesta ale začala už dříve, když si ho Troška vybral do snímku Bota jménem Melichar. Následně přišla role, která ho proslavila napříč generacemi – účinkování v trilogii Slunce, seno ... z jihočeských Hoštic.

Přestože se mohlo zdát, že má slibně rozjetou kariéru, jeho cesta se nakonec vydala úplně jiným směrem.

Natáčení jako koníček, ne jako práce

Šotola začal natáčet už jako velmi malý, a právě proto si své začátky pamatuje spíš v náznacích. Filmování pro něj tehdy nebylo povinností, ale přirozenou součástí života a spíš zábavou než prací. Z dnešního pohledu si ale uvědomuje, že natáčení mělo i svou cenu. Kvůli filmování často chyběl ve škole a přicházel o běžné dětské aktivity, které jeho vrstevníci považovali za samozřejmost. V té době to však nevnímal jako omezení.

Podobně střízlivě mluví i o financích. Honoráře dětských herců v tehdejším Československu rozhodně nepřipomínaly dnešní představy o pohádkových výdělcích. Šlo spíše o drobné přivýdělky, které mohly pomoci rodině třeba s dovolenou nebo nákupem zboží v Tuzexu.

Sláva bez iluzí

Popularita, kterou mu role přinesly, měla spíše podobu zvědavosti než skutečného obdivu. Lidé ho poznávali, ptali se na natáčení, ale hvězdný status nikdy nepocítil.

Občas se setkal i s negativními reakcemi, ať už mezi vrstevníky, nebo u dospělých, kteří měli potřebu jeho popularitu shazovat. Tyto situace však nebyly časté a neovlivnily jeho pohled na vlastní minulost.

Postupem času se navíc naučil držet si odstup a o své herecké minulosti nemluvit víc, než bylo nutné. Popularitu nikdy aktivně nevyhledával a ani dnes ji nepovažuje za něco, po čem by toužil.

Konec kariéry bez velkého dramatu

Rozhodnutí opustit herectví nepřišlo ze dne na den. Šlo o postupný proces, ve kterém se spojilo několik faktorů. Po roce 1989 se proměnil filmový trh a ubývalo příležitostí, zároveň se Martin Šotola chtěl věnovat studiu a dalším zájmům.

Zásadním momentem byl neúspěch při přijímacích zkouškách na hereckou konzervatoř. Právě ten ho definitivně utvrdil v tom, že jeho budoucnost bude jiná. Ještě nějaký čas se věnoval dabingu, který mu vyhovoval svou flexibilitou, ale i ten postupně opustil.

Symbolickou tečkou za jeho hereckou dráhou byla práce na projektu Záhada hlavolamu, kde se podílel na dabingu.

Nový život mezi ulicemi a politiky

Dnes se Martin Šotola věnuje úplně jiné oblasti. Stojí v čele iniciativy AutoMat, která usiluje o lepší podobu městského prostoru, bezpečnější ulice a kvalitnější životní prostředí.

Jeho práce zahrnuje jednání s politiky, úřady i veřejností. A přestože se občas stane, že ho někdo pozná jako bývalou dětskou hvězdu, v profesním životě to nehraje zásadní roli.

Jeho pohled na dopravu ve městech je přitom střízlivý a praktický. Nejde podle něj o zákaz aut, ale o hledání rovnováhy. Auto má své místo, ale nemělo by dominovat veřejnému prostoru na úkor ostatních.

Jak se změnila města i lidé

Šotola srovnává dnešní města s dobou svého dětství. Ulice, kde si kdysi děti hrály, jsou dnes často zaplněné auty. Tento vývoj ale nevnímá černobíle. Upozorňuje, že změny souvisejí i s horší dostupností veřejné dopravy nebo s tím, jak lidé začali auta vnímat jako symbol svobody.

Zároveň však vidí pozitivní posun. Stále více lidí se zajímá o kvalitu veřejného prostoru, čistotu ovzduší i bezpečnost ulic. Města se postupně snaží reagovat a hledat řešení, která by vyhovovala co nejširší skupině obyvatel.

Plány do budoucna i osobní přání

Do budoucna chce pokračovat v práci, která má konkrétní dopad na každodenní život lidí. Přál by si, aby se česká města více přiblížila evropským metropolím, kde je důraz na veřejný prostor samozřejmostí.

V osobní rovině zůstává jeho přání jednoduché, ale zároveň náročné – předat další generaci svět v lepším stavu, než v jakém ho převzal. Z někdejší dětské hvězdy se tak stal člověk, který místo filmových kulis řeší skutečný prostor kolem nás.