EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR s Jakubem Svojanovským: Od matematiky a biologie přes DAMU až k Národnímu divadlu Brno

Jeho dosavadní kariéra nabízí mimořádně pestrý oblouk: od Heroda v Jesus Christ Superstar a Che v Evitě během gymnaziálních let přes Gajeva ve Višňovém sadu na DAMU a Nikolaje v Bílých nocích až po Laerta v Hamletovi, Francka v Maryše či Frosche ve Straussově Netopýrovi. V roce 2026 k nim přibyli také Ollie v Zářivé verbeži a Hermann Helmer v nové české komedii Fellnerův Helmer a Helmerův Fellner.

Rozhovor se zaměřuje nejen na jeho neobvyklý profesní obrat, ale především na konkrétní okamžiky kariéry: náročné herecké role, setkávání s klasikou i současnými texty, komedii, operetu a práci s mluveným slovem vedle orchestru. Jakub Svojanovský otevřeně přiznává, proč některým postavám dokázal porozumět až s odstupem, jak hledá rovnováhu mezi vnitřním prožíváním a výraznými gesty i které divadelní zkušenosti ho nejvíce překvapily. Prozrazuje také, proč by se rád více přiblížil muzikálovému světu a hlouběji pronikl do filmu.

1. Než jste nastoupil na DAMU, studoval jste matematiku a biologii na Univerzitě Palackého. Co bylo rozhodujícím momentem, kdy jste si řekl, že vědu vyměníte za herectví?

Já jsem vlastně ke komediantství tíhl odjakživa. Akorát jsem byl natolik dobrý student, že mě od něj všichni zrazovali. Když mě nevzali na konzervatoř, tak mi dokonce učitelé na základní škole gratulovali. Ten rozhodující moment přišel v bakalářském ročníku, kdy jsem rozmýšlel, kam na magistra. Tehdy jsem si řekl, že buď teď, anebo už nikdy. A ono to vyšlo.

2. Už během gymnázia jste hrál Heroda v Jesus Christ Superstar a Che v Evitě. Pamatujete si okamžik, kdy vám poprvé došlo, že divadlo nemusí zůstat jen koníčkem?

Vyrostl jsem na ostravské operetě. Když jsem se v patnácti hlásil na konzervatoř, byl jsem na činohře jen párkrát. Takže hudební divadlo je mi blízké. Matiční gymnázium v Ostravě jsem si vybral i kvůli tomu, že tam má dlouholetou tradici divadelní soubor. A měl jsem to štěstí, že jsem tam chodil právě v době, kdy se tyhle fláky realizovaly. Mám na to krásné vzpomínky a troufám si říct, že jsme byli i docela dobří. Nicméně to, že bych se mohl divadlem živit, mě napadlo až ve chvíli, kdy mě vzali na DAMU.

3. Na DAMU jste prošel rolemi od Romea a Ivanova až po Gajeva ve Višňovém sadu. Která školní role vám jako první ukázala, jakým hercem nechcete být?

Asi zrovna ten Ivanov. Ta látka je opravdu těžká a myslím, že jsem ji v těch pětadvaceti nedokázal úplně pobrat. Ne že bych nevěděl, o čem mluvím, ale chyběla mi nějaká konkrétní zkušenost pro hlubší pochopení.

4. V Majitelích klíčů jste hrál váhajícího Jiřího Nečase. Co je herecky těžší – velké vnější gesto, nebo postava, jejíž drama se odehrává hlavně uvnitř?

Zrovna u Majitelů klíčů bylo nejtěžší tyhle dvě věci zkombinovat. Jiří Nečas prožívá ohromný vnitřní boj na velké scéně Mahenova divadla. Takže ten vnitřní boj chtě nechtě musíte transformovat do vnějších gest, protože jinak ani diváci v první řadě nepoznají, že vůbec něco hrajete. Tuto inscenaci zvěčnila záznamem Česká televize, který jsem zatím neviděl. Nicméně by mě zajímalo, jestli ten projev vnitřního světa vnějšími gesty nebyl už na kameru příliš. Jinými slovy, cítím se komfortně jak ve světě velkých gest, tak intimního prožívání. Nejtěžší je zvolit ty správné prostředky.

5. Jako Vladimír Zach ve Feministovi jste hrál pedagoga, jehož výroky spustí studentské protesty. Jak se hledá lidskost u postavy, kterou může publikum velmi rychle soudit?

Ten text mě už od prvního čtení potěšil tím, že nepředkládá jednoduchá řešení. Snaží se problémy a otázky, které představuje, nastínit z různých pohledů. Postava Vladimíra mi vlastně přišla lidsky tak pochopitelná, že jsem se ji nakonec snažil, v rámci zachování oné neutrality, udělat víc nesympatickou.

6. V Hamletovi jste Laertes a v Maryše Francek. Jak se vyrovnáváte s tím, že u tak známých titulů přichází část publika s velmi pevnou představou, jak mají postavy vypadat?

Přijde mi to zvláštní, ale popravdě jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Pro mě je důležité tu postavu pochopit a umět odůvodnit její jednání. Nehledě na její historický kontext nebo jak ji vnímá společnost. Pokud se mi podaří řešit její problémy očima a prostředky dnešního třicátníka, pak většinou vnímám i od diváků kladnou reakci.

7. V Haně ztvárňujete Gustu Horáčka i Lea. Co vám dvojrole dovolí ukázat, co by jedna postava během večera neumožnila?

Dva naprosto rozdílné osudy. Ti dva nemají snad nic společného. Gusta je mladý intelektuál, který se dostane do křížku s komunistickým režimem. V osobním životě je ale spokojený. Lea potkáváme v Terezíně jako drsného milence Hany. Baví mě možnost moci během jednoho večera vykreslit dva tak odlišné lidi.

8. Ve Straussově Netopýrovi hrajete Frosche po boku operních pěvců a orchestru. Co je pro činoherce v operním provozu největší změna proti běžné činohře?

To množství lidí. V opravdu velkém obsazení činoherní inscenace je třeba dvacet lidí. V běžném operním kuse po sečtení všech složek účinkuje klidně sto padesát lidí. Ze začátku, kdy se zkouší jednotlivé situace, je to v podstatě jako zkoušet činohru, ale jakmile se to začne dávat celé dohromady, je to hukot. Takový dojem jsem měl, když jsem zkoušel ve Státní opeře Ples v hotelu Savoy, i teď při zkoušení Netopýra v Brně.

9. Na festivalu Janáček Brno jste s Brno Contemporary Orchestra vystoupil v roli označené jednoduše jako „Hlas“. Co se s hereckým projevem stane, když vedle vás místo hereckých partnerů stojí orchestr?

To byla velmi zajímavá zkušenost a jsem rád, že mě letos čeká znovu. Nicméně musím přiznat, že to bylo taky dost stresující. V činohře můžete nakládat s časem poměrně volně. Dát takzvaně na pocit. Ale ty kuličky v osnově jsou neúprosné a ruka dirigenta jakbysmet.

10. V letošní Zářivé verbeži hrajete Ollieho a ve Fellnerově Helmerovi Hermanna Helmera. Jsou to velmi rozdílné světy – podle čeho poznáte, že vás nová role může posunout někam, kde jste ještě nebyl?

Každá role Vás může někam posunout, když jí dáte prostor. To platí jak v herecké, tak lidské rovině. Ty, kde dostanete víc prostoru, mají v tom posouvání ovšem větší úspěch. Jako architekt Hellmer bojuji se spoustou textu a hektickými převleky. Zářivá verbež je z velké části stand-up, což byl pro mě nový žánr. Vlastně skoro s každou novou zkušeností jsem překvapený, co je na divadle ještě možné. A to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu.

11. Za několik let v NdB jste prošel Kunderou, Čechovem, Shakespearem, Molièrem, Mrštíky i současnou dramatikou. U kterého autora jste musel nejvíc změnit svůj obvyklý způsob práce?

Můj způsob práce se neodvíjí ani tak od autora textu, jako spíš od autora inscenace, tedy režiséra. Navíc vzhledem k tomu, že jsem u profesionálního divadla teprve sedmým rokem, ani nemám nějaký obvyklý postup. Kdybyste se zeptali, které zkoušení pro mě bylo nejvíc překvapující, pak by to mohla být Zářivá verbež s Kashou Jandáčkovou nebo Slaměný klobouk s Martinem Čičvákem.

12. Máte za sebou činohru, operetu i koncertní projekt. Která oblast mimo klasickou činohru vás dnes láká natolik, že byste jí chtěl dát v kariéře větší prostor?

Nerad bych ještě v tom výčtu zapomněl na opravdu krásnou spolupráci s baletním souborem NdB na inscenaci Cyrana v choreografii Jiřího Bubeníčka. Nicméně to není odpověď na Vaši otázku, protože abych se teď zabýval baletem, na to už je ve třiatřiceti opravdu pozdě. Občas si povzdechnu, že bych chtěl zase trochu víc zpívat a přiblížit se muzikálovému světu. A taky bych chtěl hlouběji proniknout do světa filmu.