Dnes večer: Film, který uzavírá éru spaghetti westernů s poetikou smrti a naděje

Západ na konci svých sil

V polovině 70. let už italský spaghetti western dávno ztrácel dech. Publikum hledalo nové hrdiny a Západ, jak jsme ho znali od dob Sergia Leoneho, se pomalu rozpadal. Právě v té chvíli přichází Enzo G. Castellari a Keoma.

Film nás zavádí do světa, kde se hroutí staré jistoty. Válkou zničené město, mor, útlak a zoufalství – to vše obklopuje osamělého jezdce jménem Keoma, který se vrací domů, jen aby zjistil, že nic už není jako dřív.

Město ovládá tyranský Caldwell, nemocní jsou zavíráni do karantény a jeho tři nevlastní bratři se přidali na stranu zla. Všechno, co Keoma zná, je zkažené, a přesto musí bojovat, protože v něm zůstala jiskra čehosi dávno ztraceného – touha po spravedlnosti.

Drsná poezie obrazů

Castellari se vzdaluje od klasického příběhu pomsty a místo toho vytváří film, který působí jako sen. Střídá zpomalené záběry s prudkými střihy, používá ostré světlo i stíny, aby zobrazil svět, v němž čas a prostor ztrácí smysl. Některé scény vypadají jako z romantické básně, jinými se line surové násilí, špína a krev.
Nejvýraznějším prvkem filmu je jeho hudba. Bratři Guido a Maurizio De Angelis vytvořili neobvyklý soundtrack, kde se melodie prolínají s ženským vokálem komentujícím děj. Pro jedny působivá balada, pro jiné bizarní experiment, ale právě díky ní má Keoma tak nezaměnitelnou atmosféru.

Franco Nero jako muž mezi světy

Hlavní roli ztvárnil Franco Nero, jeden z největších ikon spaghetti westernu. Po slávě s filmem Django (1966) se zde ukazuje z úplně jiné stránky. Jeho Keoma je napůl běloch, napůl Indián – muž rozpolcený, tichý a vnitřně rozervaný. Nero mu propůjčuje hluboký smutek i sílu, díky níž se z postavy stává symbol. Nejde jen o mstitelův návrat domů, ale o cestu za smířením s minulostí.
Zajímavostí je, že část dialogů a hudebních pasáží vznikala improvizací. Nero s Castellarim si často scény přepisovali přímo na place, aby posílili jejich emocionální dopad. Herci tak měli větší volnost a film působí spontánně.

Režisér, který se nebál experimentu

Enzo G. Castellari, známý svým dynamickým střihem a smyslem pro obraz, zde posouvá hranice žánru. Tam, kde Leone vyprávěl pomalu a majestátně, Castellari zrychluje, přibližuje kameru k obličeji, hraje si s pohledem postav i se záběry na prach, vítr a oheň. Jeho Keoma není film o hrdinech, ale o světu, který umírá.
Podle dobových ohlasů šlo o odvážný experiment – někteří kritici film v 70. letech odmítli jako „přehnaně stylizovaný“, jiní ho nazvali „posledním opravdovým spaghetti westernem“. Dnes má Keoma status kultovní klasiky a bývá označován za symbolickou tečku za celou epochou.

Zajímavosti z natáčení

Natáčení probíhalo převážně v Itálii, ve zchátralých kulisách dřívějších westernů, což paradoxně přidalo filmu autenticitu.

Hudební doprovod vznikal současně s natáčením, a tak skladatelé často reagovali na emoce přímo z konkrétních scén. Film byl po premiéře v Itálii přijat rozporuplně, ale dnes je považován za jeden z nejodvážnějších a nejpoetičtějších westernů své doby.

Proč se na Keomu podívat dnes

Keoma není jednoduchý western pro nedělní odpoledne. Je to melancholická báseň o čase, smrti a vykoupení, natočená s vášní a vizuální odvahou. Franco Nero zde ukazuje, proč je označovaný za ikonu evropské kinematografie a Enzo G. Castellari potvrzuje, že i žánr, který umírá, může naposledy zazářit v plné síle.

Takže pokud máte chuť vrátit se do prachu, kde kulky zní jako modlitby a ticho má váhu hříchu – Keoma vás čeká na ČT2 už 2. listopadu večer.