Stačilo pár večerů a československý seriál Nemocnice na kraji města vtrhl v roce 1977 do všech domácností

Právě na natáčení tohoto úspěšného seriálu zavzpomínala představitelka mladé ambiciózní lékařky Alžběty Čeňkové v jednom rozhovoru pro Český rozhlas.

A o natáčení prozradila mnoho zajímavostí, které se zdají až neuvěřitelné. Seriály se prostě točily úplně jinak a musela to být pro herce hodně zajímavá, ale i náročná zkušenost.

Eliška Balzerová má doma důkaz toho, jak dlouho to už je, co se proháněla v bílém plášti po mostecké nemocnici, kde se seriál natáčel. Měla tenkrát ročního syna, kterého často brala na natáčení, a tak by se dalo s nadsázkou říct, že byla průkopnicí pracujících hereček – matek, které se dnes chlubí tím, jak rychle se po mateřské dovolené vrací k práci.

Herečka zavzpomínala na režiséra Dudka, který ji několikrát během natáčení dohnal až k slzám. Byl to velice pečlivý člověk a herci museli získat určitou „lékařskou praxi“, aby působili přirozeně.

Scenárista Jaroslav Dietl psal seriál situovaný právě do mostecké nemocnice, a tak se natáčelo tam. Herci v rámci zaškolení nastupovali časně z rána ve své roli „mediků“ do služby spolu s personálem nemocnice. Zapojili se do vizit i do příjmů pacientů, aby pochopili, jak složitý nemocniční systém funguje. Byli dokonce i na operačním sále, ale samozřejmě o těchto věcech nesměli mluvit. Nebyli skuteční medici, ale dodržovali všechny zásady, které na sále byly.

Balzerová přiznala, že si i něco tajně vyzkoušela. Ve scénáři měla její postava začátečnice na operačním sále držet „háky“. To bylo popsáno jako velice úmorná práce, kterou většinou začínající chirurgové musí absolvovat. A tak začala vyzvídat, co to vlastně je za práci, a tehdejší primář ji tedy nechal háky u operace opravdu držet. Pochopila velice rychle, proč je to taková dřina. Nejenže se háky držely velkou silou, ale navíc musel být člověk zkroucený a odkloněný, aby nepřekážel, a operující lékaři tak dobře viděli na práci.

Původní plán režiséra Dudka pro natáčení na operačním sále byl hodně ambiciózní. Měly probíhat skutečné operace s lékaři a nad nimi měli být herci, kteří by budili dojem, že ruce s nástroji jsou jejich. Jenže to realizovat nešlo. Proto se přikročilo k fingovaní operací, kde se řezal molitan. Krev byla pravá a občas se v ráně ukázala kost.

Ovšem v rámci výuky si Balzerová tajně zkusila i opravdové šití. Prozradila to až hodně dlouho po natáčení s nadějí, že už je to „promlčeno“. Šití měla nacvičené, a tak nebyl problém si to na sešívání kůže zkusit. Dodnes je na to hrdá.

Televize údajně seriál prodala nejen do evropských zemí, ale i za moře. Televize se tím sice nechlubila, ale herečka ví své, dopisy jí chodily i z hodně dalekých zemí. Vrcholem bylo, když vyhrála za roli Alžběty Čeňkové prestižní cenu Bambi, kterou si měla převzít v Západním Německu. Musela projít školením, že se nesmí sejít s emigranty a v československých médiích o jejím úspěchu nebyla ani čárka. A dokonce jí chtěli získanou trofej sebrat!

Nikdo z herců během natáčení ani potom netušil, jak velká popularita je čeká. A nejen v Československu. Balzerová popsala, že ji poznávali lidé i ve Francii, a když se vypravila se synem a s rodinou Josefa Abrháma (hrál doktora Blažeje) do Jugoslávie, připadali si jako hollywoodské hvězdy.

Podle magazínu deník.cz v půli 80. let sledovalo seriál čtyřicet procent diváků, což byl na tehdejší dobu rekord srovnatelný se špičkovými sportovními přenosy.

Seriál Nemocnice na kraji města se stal jedním z našich nejúspěšnějších seriálů, diváci se dočkali 46 dílů a na několik dekád to byl šampion televizních obrazovek. Na dotočených sedm dílů z roku 1981 se dívaly téměř dva miliony diváků. Pokračování z roku 2003 v režii Hynka Bočana porazilo ve sledovanosti i soukromé stanice. První díl viděly čtyři miliony lidí.