Život nejmilovanější české filmové princezny vyhasl příliš brzy. Zanechala po sobě tří krásné dcery

Leontýnka se do Janka zamilovala doopravdy

„Stěžuju si svému stínu, kdo mi podá kopretinu? Kdo mi srdce zahřeje, když mám na něm závěje?“ zpívá v pohádkové hudební komedii Ať žijí duchové! (1977) osamělá Leontýnka Brtníková z Brtníku, nejslavnější role herečky a režisérky Dany Vávrové, jejíž osud bohužel nebyl zdaleka tak pohádkový.

Dana se narodila v Praze 9. srpna 1967 a už jako malá chodila do dramatického kroužku. Svým nadáním a bezprostředností okouzlila režiséra Oldřicha Lipského, který tak měl o postavě Leontýnky rázem jasno. Právě během natáčení své nejslavnější role oslavila narozeniny. Posléze se vrátila do školní lavice, aniž by se na ní náhlá popularita nějak podepsala.

Při natáčení filmu Ať žijí duchové! se také zamilovala do představitele hlavní klučičí role, tedy do Jiřího Procházky, jenž ztvárnil Dlouhého Janka. Ten její lásku bohužel neopětoval, jelikož v té době koukal už po trochu starších děvčatech, a Dana se kvůli němu trápila dlouhá léta. Po natáčení už se vlastně víckrát nesetkali, ale údajně zůstali přáteli na dálku a čas od času si poslali dopis. Zkušenost, která mladé herečce pomohla k větší věrohodnosti, poté Dana popsala v rozhovoru.

Měla jsem výhodu, že jsem se do něj zamilovala, a tak jsem to přesvědčivě zahrála.

Diváky však okouzlila příjemným vzezřením i talentem, a tak se jí alespoň otevřely dveře k četným příležitostem v dětských rolích, a to jak ve filmu, tak v oblíbených českých seriálech. Můžeme si ji pamatovat např. jako žákyni 8. třídy Moniku ze seriálu My všichni školou povinní (1984), coby Zuzanu z rodinné komedie Jak se točí Rozmarýny (1977) nebo jako Hanku z Pana Tau (1988). Zahrála si rovněž v seriálech Arabela (1980) a Bambinot (1984). Na její bezprostřední a vtipnou Červenou karkulku z Arabely bychom ostatně jen těžko zapomněli. Dodnes vzpomínáme na to, jak tloukla po hlavě mechanického vlka, když se během své nejdůležitější pohádkové scény zasekl.

Slibnou kariéru i spokojený život ukončila nemoc

Dana Vávrová se ovšem zviditelnila i v zahraničí, když roku 1982 ztvárnila postavu polské Židovky v německé televizní sérii Ein Stück Himmel (Kousek nebe), za niž získala ocenění. Během natáčení se dala dohromady se scenáristou a režisérem Josephem Vilsmaierem, za kterého se roku 1986 provdala a pod jehož vedením zazářila mj. v krimi seriálu Místo činu (1997). Vzala si ho v devatenácti letech, zatímco on byl o 28 let starší. Odvezl si ji rovnou do Mnichova, kde se postupně stala hojně obsazovanou herečkou, zatímco u nás na ni komunisté zanevřeli právě kvůli jejímu odchodu. Dostala se tak na seznam zakázaných umělců, ale její práce v Německu o to více vzkvétala.

Spolupracovala s manželem také už jako režisérka na německém dramatu z 2. světové války Poslední vlak, jenž byl zároveň vrcholem její režijní tvorby. Má nicméně na kontě i rodinný snímek Hurá na medvěda z roku 2000, v němž si navíc zahrála pošťačku na kole. Hlavních dětských rolí v tomto filmu se ujaly dcery Dany Vávrové a Josepha Vilsmaiera, tedy Janina, Josefina a Theresa Vilsmaierovy.

Dana Vávrová mohla nasbírat mnohem více úspěchů na poli herectví i režie, kdyby její život předčasně neukončila rakovina děložního hrdla, když jí bylo pouhých 41 let. S nemocí statečně bojovala celý rok, ale nakonec jí podlehla 5. února 2009 v Mnichově, s čímž se dosud nesmířila ani její sestra, Hana Heřmánková. „Vůbec si to nepřipouštím, Dana je pořád s námi,“ prohlásila manželka herce Karla Heřmánka. O rok dříve si přitom Dana Vávrová ještě stihla zahrát v německém historickém dramatu Zkáza lodi Gustloff (2008), což tedy byla její poslední filmová role. Přesto pro nás navždy zůstane Leontýnkou.