Ivánek z Mrazíka neměl pohádkový život. Byl ve vězení, prodělal několik mrtvic a skončil v léčebně

Před naší, za naší, cesta má ať nepráší

Jedna z nejoblíbenějších pohádek, které ve vánočním programu naší televize nesmějí chybět, není česká, ale jako by už za ta léta vlastně byla. Ruského Mrazíka (1964) známe v podstatě nazpaměť. „Babo Jago, stůj, nijak nečaruj. Musíš ke mně hodná být, pomoz mi Nastěnku zachránit,“ vyzývá polepšený hlavní hrdina nerudnou ježibabu, která mu místo pomoci nabídne četná příkoří.

Každé dítě i dospělý ví, že slavná slova pronesl bohatýr Ivan, zpočátku marnivý a sobecký, posléze pravý vzor všech ctností. Ve filmu se dočkal šťastného konce po boku milované ženy, s truhlou plnou pokladů a okouzlujícím koňským spřežením, zatímco rozmazlená Marfuša si od dědy Mrazíka přivezla akorát prasátka, ačkoli ani to není špatné, pravda? Kdo by nechtěl zadarmo pěkné čuníky, ale zpátky k Ivánkovi, jehož pohádkový závěr byl podstatně veselejší než ten skutečný životní.

Zlatovlasého krasavce v červených botičkách a s ukrutnou silou, která ohromí i bandu loupežníků, ztvárnil tehdy osmadvacetiletý Eduard Izotov, narozený ve svátek sv. Martina, tedy 11. 11. 1936, v Bělorusku. Později si zahrál ještě v několika filmech, z nichž ne všechny jsou v našem prostředí známé. Připomenout můžeme třeba další pohádku Ohněm, vodou a trubkami (1967), v níž se objevily rovněž další tváře povědomé z Mrazíka, např. Natalja Sedych (Nastěnka) nebo Georgij Milljar (baba Jaga). Mezi Izotovovy poslední role patří ty ve filmech Muž, jak se patří (1977) a Otec Sergej (1978).

Rozvod po 24 letech manželství

Během studií na filmové univerzitě se Eduard Izotov oženil se spolužačkou Inge Budkevič, která mu v roce 1960 porodila dceru Veroniku. Ačkoli manželství bylo zpočátku šťastné a dlouho odolávalo neshodám, po 24 letech šli manželé od sebe. Podle Ingy je odcizila Eduardova lenost a sebestřednost, která mu možná zůstala po účinkování v Mrazíkovi.

Takový byl totiž i sám Ivánek, než ho dědeček Hříbeček poněkud neobvyklou metodou přivedl k rozumu. Jak se ale zdá, herci tyto nelichotivé vlastnosti zůstaly také poté, co uspěl ve světě filmu, ba i na jevišti a při zpívání. Všechny tyto věci miloval a přirozeně se mu dařily v podstatě bez přílišného úsilí. Byl zkrátka talent od přírody, ale chyběly mu ambice hnát se za úspěchem a zářivější kariérou.

Vězení a ztráta pohyblivosti i psychického zdraví

Navzdory rozvodu zůstali s Ingou dobrými přáteli. Nadále se navštěvovali i poté, co už měli oba jiné partnery. Štěstí s novou životní družkou Irinou však Eduardovi dlouho nevydrželo, za což mohla částečně tehdejší nelehká doba. Chtěli si pořídit chatu a za tím účelem samozřejmě potřebovali peníze. V roce 1983 byli zadrženi, když se v Moskvě pokoušeli vyměnit medaile z dědictví Iriny a nějaké valuty (v přepočtu přibližně tisíc dolarů) za ruble, aby získali prostředky ke stavbě. Tenkrát se to pokládalo za rozvracení devizového hospodářství.

Herci byl zabaven majetek, a přestože se za něj postavili mnozí kolegové z branže, skončil na tři roky ve vězení, což byl pro něj začátek hořkého konce.

V padesáti letech sice vězení opustil, ale s podlomeným fyzickým zdravím i psychikou. Prodělal neuvěřitelných šest mrtvic, v důsledku čehož měl potíže s ovládáním ruky a nepamatoval si texty. Po pádu potom utrpěl komplikovanou zlomeninu dolní končetiny a stal se zcela nepohyblivým. Když byl upoután na lůžko, rozvinula se u něj duševní choroba provázená výbušností, a tak musel být trvale hospitalizován v psychiatrické léčebně, kde propadl absolutní apatii a nepoznával pak už ani vlastní dceru. Zemřel 8. března 2003 ve věku 66 let, ale dalo by se říct, že jeho duch opustil svět mnohem dříve.