Arabela mu přinesla slávu i ztrátu dětství. Příběh Ondřeje Kepky

Ondřej Kepka vstoupil do světa filmu dříve, než se naučil pořádně číst. Jeho tvář zná několik generací diváků díky legendárnímu seriálu Arabela, který se stal fenoménem. Za úspěchem však stojí nejen talent a zázemí slavné herecké rodiny, ale také ztráty, se kterými se musel naučit žít. Vliv slávy, který na něj dopadl v raném dětství, ho formoval do dospělosti mnohem víc, než by se mohlo zdát.

Dětství na place a první kroky k filmovým kamerám

Do hereckého prostředí se Ondřej dostal především díky své mamince, herečce Gabriele Vránové. Už jako malý se objevoval v televizi i v rozhlase a natáčecí plán měl často mnohem naplněnější než většina dospělých. Místo školních kroužků ho čekaly dětské televizní pořady, dabingové směny a práce před mikrofonem.

Ačkoliv to na první pohled vypadalo jako život plný výhod, dětská sláva si vybrala svou daň. Ondřej brzy ztratil kontakt se svými vrstevníky. Děti mu nerozuměly a on nerozuměl jim, protože trávil čas převážně s dospělými herci. Škola pro něj nebyla útočištěm, ale místem, kde narážel na nepochopení a posměšky. Spolužáci ho brali jako někoho, kdo žije úplně jiný život, a dávali mu to najevo.

Arabela a život mezi legendami českého herectví

Když se objevil v roli Honzíka v Arabele, stal se doslova ikonou. Pro desetileté dítě to však znamenalo intenzivní zápřah. Natáčení probíhalo často v náročných podmínkách. Tehdy byla filmová výroba úplně jiná než dnes. Herci trávili dlouhé hodiny v terénu, bez zázemí, na jaké jsou filmaři zvyklí nyní. Malý Ondřej tak okusil úpal i mrazivé dny.

Získal ale také zkušenost, kterou už nic nenahradí. Setkal se s osobnostmi, které dnes patří do zlatého fondu české kultury. Jiří Sovák, Vlastimil Brodský nebo Vladimír Menšík mu byli během práce nejen kolegy, ale i neformálními učiteli života. Jejich přístup k práci, humor nebo způsob jednání dodnes považuje za zásadní inspiraci.

Dětství bez volného času a peníze, které rychle zmizely

Ačkoliv jeho práce byla na tehdejší dobu dobře honorována, jako dítě měl k penězům omezený přístup. Vše šlo přes rodiče a on sám si sáhl na vydělané částky až v pubertě. Když si konečně mohl koupit něco podle sebe, investoval do techniky a učil se pracovat s magnetofonem nebo fotoaparátem. Tím nepřímo položil základy své budoucí profese režiséra.

Nešetřil však příliš a většinu peněz později utratil. Z dnešního pohledu se tomu směje, ale tehdy to pro něj byly obrovské sumy, které si chtěl jednoduše užít.

Popularita jako zátěž a bolestná zkušenost se školou

Ondřej dodnes přiznává, že mezi vrstevníky působil jinak. Znal svět dospělých, jejich chování i humor, což se s dětmi jeho věku neslučovalo. Byl proto terčem posměchu a poznámek, že má hvězdné manýry. Pravdou přitom je, že se v tom světě ocitl bez vlastního přičinění.

Až mnohem později pochopil, jak moc ho to poznamenalo. Přes všechnu lásku k profesi, kterou měl už jako chlapec, přišel o normální dětské zážitky. Nenaučil se hrát fotbal, neměl partu z ulice a neuměl se přirozeně začlenit mezi vrstevníky. Tyto mezery musel dohánět až v dospělosti.

Od herectví k režii a sny o vlastním filmu

Ondřej vystudoval herectví, ale brzy se vydal cestou režie. Fascinoval ho svět za kamerou a možnost tvořit příběhy podle vlastní představy. Natočil řadu televizních projektů, dokumentů i hudebních pořadů. Otevřeně ale přiznává, že dnešní doba není pro režiséry snadná. Filmový trh je plný komerce a skutečného umění ubývá.

Sám touží po projektu, který by propojil jeho zkušenosti s dětským natáčením, smysl pro detail a potřebu kultivovat českou kinematografii. Stále věří, že přijde chvíle, kdy překoná nálepku Honzíka a publikum si ho spojí hlavně s jeho vlastní tvorbou.

Partnerské vztahy, které narážejí na slávu i tlak okolí

Soukromí bylo další oblastí, kde mu sláva komplikovala život. Jeho vztahy často končily pod tíhou zájmu médií. Některé ztroskotaly právě ve chvíli, kdy se o ně začala zajímat veřejnost. Ondřej nikdy netajil, že touží po rodině, ale osud mu tyto plány zatím nepřál.

Přesto věří, že i pro něj jednou přijde období, kdy se mu podaří skloubit pracovní vytížení, osobní život i dlouhodobý vztah.

Honzík napořád: život s ikonickou rolí

Je až neuvěřitelné, jak silně dokáže jediná role ovlivnit celý život. I dnes na něj lidé na ulici volají Honzíku. S úsměvem říká, že se tomu nedá uniknout. Arabela jednoduše patří k českému kulturnímu dědictví a on je jeho neoddělitelnou součástí.

Popularita mu tak přináší nejen vzpomínky, ale i pravidelné dávky humoru. A přestože se snaží budovat kariéru režiséra a alter ega dětské hvězdy se zbavit, nakonec s úsměvem uznává, že Arabela ho bude provázet celý život.