Film Domácí lékař aneb hypochondr s humorem. Úsměvný příběh jako zrcadlo lidských slabostí

Dnes se lékaři často potýkají s pacienty, kteří přicházejí do ordinace s „hotovou diagnózou“. Internet je plný rad, příznaků i „zaručených“ léčebných postupů, a tak si mnozí lidé určují své nemoci sami. Tento fenomén ale není vůbec nový. V době, kdy ještě žádný internet neexistoval, sahali lidé po příručkách a populárně-naučných knihách o zdraví. Jednou z nich byla i publikace Domácí lékař, která se stala inspirací pro televizní film stejného jména z roku 1986. Pavel Zedníček jako František Jedlička se z obyčejného simulanta mění v nechtěného rádce a „lékaře“ pro své okolí.

Z knihy o nemocech až k novému životu

Děj filmu je jednoduchý, ale nápaditý. Úředník František Jedlička se snaží vyhnout práci a díky staré příručce Domácí lékař se naučí simulovat nemoci tak přesvědčivě, že mu uvěří kolegové i blízcí. Původní záměr „ulejt se“ však dostává nový rozměr. Jedlička se stává autoritou, ke které si lidé chodí pro rady, a on sám se zaplétá do hry, kterou původně chtěl hrát jen ve svůj prospěch.

Film tak pracuje s motivem sebeklamu i s otázkou, jak snadno okolí přijme roli, kterou si člověk vymyslí. Humor zde není jen samoúčelný, ale podtrhuje obecnější lidskou zkušenost, že občas někomu „skočíme na špek“.

Pavel Zedníček v roli, která mu padla

Pavel Zedníček byl ve druhé polovině 80. let už známý díky řadě filmových i televizních rolí. V Domácím lékaři dostal prostor pro plné využití svého komediálního talentu. Jeho Jedlička je směsí šibalské lehkovážnosti a sympatické slabosti, která diváka baví i rozčiluje zároveň.

Vedle něj se objevuje Vladimír Kratina, Veronika Freimanová či Regina Rázlová. Každá z postav má svou reakci na Jedličkovo hraní si s nemocemi, od nevěřícného nadhledu po starostlivé soucítění.

Televizní komedie pozdního socialismu

Z dnešního pohledu je Domácí lékař především obrazem své doby. V prostředí socialismu nebyl prostor pro odvážnější satiru, a tak tvůrci zvolili „bezpečné“ téma, které ale přesto dokázalo odrážet určité dobové nálady. Simulování nemocí, vztah k práci, byrokratické okolí lékařů i otázka osobní odpovědnosti, to vše rezonovalo s běžným životem diváků.

Pobaví i dnes

Na ČSFD má film kolem 60 %, což ukazuje, že nejde o zapomenutý propadák, ale ani o kultovní klasiku. Diváci oceňují zejména lehkost, humor a herecký výkon Pavla Zedníčka. Pro některé je film dnes už spíše úsměvnou vzpomínkou na léta minulá.

Pro milovníky televizní tvorby 80. let je Domácí lékař zajímavým příkladem toho, jak i zdánlivě malý příběh může ukázat mnohé o lidské přirozenosti. Ať už jde o strach z práce, touhu po soucitu, nebo prostě radost z toho, že nás někdo bere vážně. A to celé se vešlo do 54 minut.

K vidění na ČT2 21. září odpoledne.