Legendární Škola základ života není jen komedie. Je také svědectvím o době, která změnila dějiny

Smích jako lék na nejistou dobu

Jen málokterá česká komedie zestárla tak elegantně jako Škola základ života. Když ji Martin Frič natáčel v létě roku 1938, nikdo netušil, jak dramaticky se během několika měsíců změní osudy celé země. Československo žilo pod stále větším tlakem nacistického Německa, společnost byla plná obav a nejistoty a lidé s napětím sledovali každou zprávu z pohraničí. Přesto se právě v této atmosféře zrodil film, který místo strachu nabídl humor, nadhled a vzpomínku na bezstarostná studentská léta. Natáčení probíhalo mezi 18. srpnem a 3. zářím 1938, tedy jen několik týdnů před Mnichovskou dohodou, a premiéra se uskutečnila 11. listopadu téhož roku. Diváci tehdy do kin nepřicházeli jen za zábavou. Hledali také alespoň na chvíli únik od stále tíživější reality.

A právě to jim Fričův film nabídl. Nenásilný humor, studentské lumpárny, profesory s lidskými slabostmi i připomínku doby, kdy největším problémem bylo, kdo napsal školní časopis. Možná právě proto si snímek získal tak mimořádnou oblibu a dodnes patří mezi nejmilovanější české komedie.

Jaroslav Žák dokonale znal školní prostředí. Psal o tom, co sám zažil

Za úspěchem filmu stojí především spisovatel, novinář a středoškolský profesor Jaroslav Žák. Ten dlouhá léta učil na gymnáziu a prostředí škol znal do posledního detailu. Nebyl to autor, který by si studentské příběhy vymýšlel od stolu. Mnohé situace vycházely z vlastních zkušeností, které nejprve zpracoval ve fejetonech Študáci a kantoři, následně je převedl do divadelní hry Škola základ života, a teprve obrovský divadelní úspěch otevřel cestu k filmové adaptaci. Divadelní inscenace měla kolem 170 repríz a byla natolik populární, že v některých městech dokonce cenzura zakázala vstup středoškolákům. Bála se totiž, že by si studenti z učitelů začali dělat příliš velkou legraci.

Žák si na scénáři dal mimořádně záležet. Do první verze ponechal všechny dialogy, které slavily úspěch na divadle, a zachoval i tehdejší studentský slang. Věděl totiž, že právě autentické prostředí bude největší devizou filmu. A nemýlil se. I dnešní diváci mají pocit, jako by nahlíželi do skutečné školní třídy.

Herecká sestava, která dnes připomíná učebnici českého filmu

Stačí se podívat na obsazení a člověk má pocit, že čte seznam největších prvorepublikových hvězd. Režisér Martin Frič měl mimořádný cit pro výběr herců a dokázal z nich dostat to nejlepší.

V roli profesorů se objevili Theodor Pištěk, František Smolík, Jaroslav Marvan, František Kreuzmann, Ladislav Boháč nebo Václav Trégl. Každý z nich vytvořil výraznou postavu s nezaměnitelným charakterem. Profesor Gábrlík v podání Františka Smolíka představuje moudrého kantora, který studentům rozumí, zatímco jiní pedagogové berou svou autoritu až příliš vážně.

Velkou zajímavostí je účast tehdy šestnáctiletého Josefa Kemra, pro kterého šlo o jednu z prvních filmových zkušeností. O několik desetiletí později se stal jedním z nejuznávanějších českých herců. Ve filmu se objevil také mladý Ladislav Pešek, jehož přirozený projev tehdy zaujal nejen diváky, ale i filmové kritiky.

Právě střet zkušených bardů s mladými herci dodává filmu mimořádnou energii. Nepůsobí jako učesaná školní komedie, ale jako živý obraz skutečné školy.

Řev septimy rozvířil celé gymnázium

Děj se točí kolem studentského časopisu Řev septimy, ve kterém si gymnazisté utahují ze svých profesorů. Když se výtisk dostane do rukou učitelského sboru, vypukne doslova hon na autora. Pokud se viník nepřizná, čeká celou třídu tvrdý trest – zákaz účasti na vysněných sportovních závodech.

Na první pohled jde o jednoduchou zápletku. Ve skutečnosti ale film nabízí mnohem víc. Každá z postav představuje určitý typ člověka. Najdeme tu šplhouna, rebela, vzorného studenta i kantora, který chápe, že mládí bez recese by nebylo mládím. Humor přitom nikdy není samoúčelný. Jaroslav Žák jím velmi chytře komentuje tehdejší školský systém, přehnanou autoritu některých učitelů i věčný střet generací. A právě proto film nestárne. Každá nová generace v něm poznává svou vlastní školu.

Natáčení probíhalo ve skutečné škole a autentičnost je znát dodnes

Martin Frič nikdy nepatřil mezi režiséry, kteří by spoléhali jen na studiové kulisy. Část filmu proto vznikala ve skutečných školních prostorách, což dodalo prostředí mimořádnou věrohodnost. Divák má pocit, že skutečně sedí v lavici vedle studentů a poslouchá jejich šibalské nápady.

Natáčení proběhlo během pouhých několika týdnů. Přesto se podařilo vytvořit dílo, které působí neobyčejně lehce a přirozeně. Frič navíc ponechal mnoho dialogů téměř beze změn oproti divadelní předloze, protože právě ony sklízely největší úspěch u publika. Dnes patří řada hlášek mezi klasiku české kinematografie.

Film navíc vznikl v barrandovských ateliérech společnosti UFA, která tehdy patřila k nejvýznamnějším producentům ve střední Evropě. Přestože se Evropa ocitala na prahu války, český film stále dosahoval mimořádně vysoké technické i umělecké úrovně.

Humor, který přežil válku, komunismus i moderní školství

Jen málokterému filmu se podaří přežít tolik společenských změn. Škola základ života obstála za protektorátu, bavila diváky po válce, nezmizela ani v době socialismu a pravidelně se vrací na televizní obrazovky i dnes. Mnohé školní poměry se změnily, jiné ale zůstaly překvapivě stejné. Stále existují premianti, třídní šplhouni, přísní profesoři i studenti, kteří dokážou obrátit školu vzhůru nohama jediným povedeným žertem.

Film bývá právem označován za jednu z nejlepších českých školních komedií všech dob a společně s Cestou do hlubin študákovy duše tvoří dvojici snímků, které dokonale vystihly atmosféru prvorepublikového gymnázia. Martin Frič vytvořil dílo, které není jen nostalgickou vzpomínkou na školní léta. Je především připomínkou toho, že humor dokáže přežít i ty nejtěžší časy. A právě proto se k němu diváci vracejí už téměř devadesát let.

Ve vysílání 5.7. ve 20:00 na CSFilmu.