Morricone, Belmondo a Athény: Kombinace, která vytvořila kultovní thriller

Kriminální film, který nestárne

Francouzské thrillery sedmdesátých let mají zvláštní kouzlo. Jsou drsné, elegantní, civilní a zároveň nečekaně intenzivní. Le Casse, v českém prostředí uváděný také jako Kořist, patří přesně k těm filmům, které dokážou diváka pohltit během několika minut. Neokázale, bez digitálních efektů a bez přehnaných hollywoodských gest.

Režisér Henri Verneuil natočil v roce 1971 krimi thriller, který dnes působí skoro jako ztracený most mezi starou evropskou školou a moderním akčním filmem. Přitom tehdy šlo „jen“ o příběh loupeže šperků v Aténách. Jenže Verneuil z jednoduché zápletky vytvořil mimořádně napínavou hru mezi zlodějem a zkorumpovaným policistou.

A právě tahle jednoduchost je jedním z největších trumfů filmu. Film diváka nezdržuje zbytečnými vysvětlivkami. Vrhá ho rovnou do akce, kde každý pohled, každé gesto a každé rozhodnutí může znamenat problém.

Belmondo ve své nejcharismatičtější podobě

Jean-Paul Belmondo byl v sedmdesátých letech fenomén. Zatímco jiní herci působili jako nedotknutelné hvězdy, Belmondo měl v sobě něco lidského, drsného a zároveň sympatického. Uměl být elegantní i nebezpečný ve stejné scéně. Ve filmu hraje zloděje Azada, muže, který je inteligentní, pohotový a sebevědomý, ale nikdy nepůsobí jako nepřemožitelný superhrdina. A právě proto funguje tak dobře. Divák mu věří každé rozhodnutí, každou improvizaci i každou riskantní situaci.

Belmondo navíc většinu nebezpečných scén absolvoval sám. Bez triků, bez digitálních úprav a často bez výraznějšího jištění. V době, kdy dnešní akční filmy spoléhají na střih a efekty, působí jeho fyzické herectví skoro šokujícím dojmem.

Každý pád, skok nebo prudký manévr má váhu. Divák cítí riziko. A právě díky tomu je napětí v Le Casse tak intenzivní i po více než padesáti letech.

Omar Sharif jako protivník, kterého nejde přehlédnout

Proti Belmondovi stojí Omar Sharif v roli policejního komisaře Abela Zacharii. A není to obyčejný filmový policista. Zacharia je manipulátor, psycholog a člověk, který si očividně užívá moc nad ostatními.

Sharif hraje svou postavu s fascinujícím klidem. Nemusí křičet ani používat násilí v každé scéně. Stačí pohled nebo krátká věta a je jasné, že jde o velmi nebezpečného člověka.

Právě střet těchto dvou osobností dává filmu elektrizující energii. Nejde jen o hon na zloděje. Je to souboj ega, inteligence a vůle. Belmondo a Sharif se navzájem neustále testují, provokují a přehrávají.

Mnoho zahraničních kritiků právě jejich chemii označuje za největší sílu filmu. A není těžké pochopit proč. Každá společná scéna má napětí, které by vystačilo na celý dnešní thriller.

Legendární automobilová honička v ulicích Athén

Když se dnes mluví o nejlepších automobilových honičkách filmové historie, většinou zazní Bullitt nebo Francouzská spojka. Jenže Le Casse si zaslouží stát vedle nich.

Dlouhá honička v ulicích Athén je fascinující právě svou syrovostí. Kamera se drží nízko nad silnicí, auta se řítí úzkými ulicemi a divák má pocit, že každá zatáčka může skončit katastrofou.

Žádné digitální triky. Žádná přehnaná fyzika. Jen rychlost, hluk motorů a absolutní chaos městského provozu.

Scéna je natočena tak přehledně a dynamicky, že ani po desítkách let neztratila energii. Naopak. Ve srovnání s dnešními přeplácanými akčními sekvencemi působí až osvěžujícím dojmem.

Belmondo během natáčení riskoval opravdu hodně a právě vědomí, že sledujeme skutečné kaskadérské výkony, dává celé scéně mimořádnou intenzitu.

Athény jako rozpálené a nebezpečné hřiště

Málokterý thriller dokáže využít lokaci tak dobře jako Kořist. Athény zde nejsou jen kulisou. Jsou živým organismem.

Rozpálené ulice, hlučný provoz, zaprášené cesty i rušné přístavy vytvářejí atmosféru, která je téměř hmatatelná. Kamera často zachycuje město syrově a bez příkras, což filmu dodává autentický pocit reality.

Právě díky řeckým exteriérům působí Kořist odlišně od mnoha tehdejších evropských krimi. Má v sobě exotiku, chaos i neustálé napětí. Divák má pocit, že se postavy nemají kam schovat. Město je dusí, sleduje a žene vpřed.

Ennio Morricone a hudba, která žene film dopředu

Velkou část atmosféry vytváří hudba Ennia Morriconeho. Legendární skladatel zde nevsadil na velkolepé orchestrální skladby, ale na nervózní rytmus, funkové prvky a neustálé napětí.

Soundtrack dodává filmu tempo a energii téměř v každé scéně. I obyčejná jízda autem díky hudbě působí neklidně a nebezpečně. Morricone přesně věděl, kdy hudbu zesílit a kdy naopak nechat vyniknout zvuky města nebo ticho mezi postavami. Výsledkem je soundtrack, který nefunguje jen jako doprovod, ale jako aktivní součást příběhu.

Není náhoda, že právě hudba bývá v zahraničních recenzích zmiňována opakovaně.

Proč film nepřehlédnout

Mnoho starších thrillerů zestárlo kvůli tempu nebo příliš jednoduchému vyprávění. Kořist se tomu překvapivě vyhýbá. Film je přímočarý, ale nikdy nudný. Každá scéna má jasný účel. Dialogy jsou stručné, postavy výrazné a napětí neustále roste.

Velkou výhodou je i civilnost filmu. Postavy se potí, dělají chyby, improvizují a často jednají pod tlakem. Nic zde nepůsobí sterilně. Tvůrci chtějí diváka pobavit, vtáhnout do děje a držet v napětí. A to zvládají mimořádně dobře.

Zapomenutý klenot evropské kinematografie

Přestože film nikdy nedosáhl takové světové slávy jako některé americké thrillery stejné éry, mezi fanoušky evropské krimi má výjimečné postavení.

Francouzští i němečtí recenzenti ho dodnes označují za mimořádně energický a stylový film. Často vyzdvihují právě jeho fyzickou akčnost, charisma hlavních hvězd a atmosféru starých evropských thrillerů, které se dnes už téměř netočí.

Pro diváky, kteří mají rádi inteligentní krimi s autentickou atmosférou a starosvětskou elegancí, jde o snímek, který rozhodně stojí za pozornost.

Ve vysílání 15.5. na ČT2 ve 20 hodin.