V Hošticích sice nežila, ale jako Škopková se lidem vryla pod kůži

Helenu Růžičkovou máme v paměti jako urostlou a korpulentní ženu, ale když přišla v roce 1936 na svět, vážila hodně pod běžnou hmotnost novorozenců. Dokonce měla i problémy s příjmem potravy, a přestože se uzdravila, rodiče jí vytrvale dopřávali. Hodně benevolentní byli i ve výchově a trochu ji rozmazlovali.

Helena měla o své profesi už v dětství jasno. Fascinovalo ji prostředí cirkusu, a dokonce se párkrát pokusila se k cirkusu přidat. Naštěstí rodiče věděli, kde ji hledat. Dalším jejím snem byl balet. Chvíli to vypadalo, že by se jí to mohlo vyplnit, protože už v předškolním věku měla smlouvu s divadlem jako dětská tanečnice. To však nakonec také nevyšlo, a tak zkusila herectví.

Na DAMU to zkusila třikrát. Marně. Začala se živit jako zubní laborantka. Nakonec se k divadlu přece jen dostala, a to díky manželovi Jiřímu Růžičkovi, kterého potkala při neúspěšném pokusu dostat se na divadelní akademii.

S manželem jezdila po divadelních štacích a pomáhala s tím, co bylo v divadle potřeba. Nakonec ji proslavila role kypré Homolkové z komedií Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka a Homolka a Tobolka. Potom už rozhodně o nabídky nouzi neměla.

Většina rolí, které ztvárnila, byly ženy upřímné a nedokonalé a ani v osobním životě nebyla zakřiknutá a poslušná žena. Její nutnost říkat pravdu jí také často přinesla trochu problémů. A když si dala skleničku, byl to přímo gejzír upřímnosti.

To se jí nevyplatilo v roce 1973, kdy byla trochu společensky unavená v restauraci a prohlásila, že ve společnosti dojde ke změnám a komunisté se budou střílet. Měla smůlu, že to slyšel jeden z hostů, který donášel Státní bezpečnosti, a samozřejmě využil příležitosti. Růžičková tomu nasadila ještě korunu, když přišla v náladě večer do divadla na představení a ztropila menší ostudu, kterou zakončila elegantním pádem na klavír. Helena dostala tučnou pokutu a vyhazov z divadla, odkud zamířila na čtvrt roku na psychiatrii.

Jak se později ukázalo, herečka nepropadla alkoholismu, ale velice nešťastně zkombinovala léky, které měly potlačit chuť k jídlu, s trochou alkoholu po jídle. Bohužel to mělo nečekaně silný efekt.

Bohužel jeden průšvih stačil k tomu, aby jí hrozil zákaz hraní. O jejím „potrestání“ měl rozhodnout Vladimír Dvořák, jenž ji v lásce moc neměl. Ona si ale přece jen svou prosadila, přestože byla označená za herečku třetí kategorie.

U Růžičkových doma rozhodně nepanovala idylka a často vzduchem létaly talíře a nelichotivá slova. Manželé žili v oddělených ložnicích a korpulentní herečka to s věrností moc nepřeháněla. Starosti měla i se synem. Byla na něj silně fixovaná a mluvila mu do života, což mělo za následek tři nevydařená manželství. A k tomu se mu začaly hromadit vážné zdravotní problémy.

Syna přežila, ale to nebyla jediná rána, kterou jí život postavil do cesty. S rakovinou statečně bojovala pět let. V té době pohřbila i manžela, a nakonec podlehla selhání ledvin.