Sedmnáct zastavení jara: Příběh špiona na sovětský způsob

Velmi úspěšný sovětský televizní seriál, natočený v roce 1972, je dodnes v Rusku velice populární a jeho hrdina je často přirovnávaný k Vladimíru Putinovi. Jeho sledováním se lze naučit o ruské psychice víc než čtením klasických románů.

Seriál byl poprvé vysílaný v zemi původu v roce 1973 a odehrává se v posledních měsících před porážkou nacistického Německa ve druhé světové válce. Sovětský zpravodajský agent, plukovník Maksim Maksimovič Isajev, se po letech úspěšné tajné práce implantoval do vyšších pater nacistické tajné služby SD pod krycím jménem Standartenführer Max Otto von Stierlitz. Nikdo z nacistické hierarchie, alespoň dosud, neměl podezření, že Stierlitz je sovětský špión.

Jedné noci doma dešifruje zprávu zaslanou v kódu prostřednictvím rádia od svých šéfů v Moskvě, aby narušil rodící se rozhovory mezi západními spojenci a nacistickými představiteli o nalezení řešení poválečného míru, který vylučuje Sovětský svaz. A on musí uspět v této misi, o které se říká, že je nezbytná pro budoucí mír v Evropě. V té době mezi jeho kolegy narůstají pochybnosti o tom, kým skutečně je, a zatčení kolegy sovětského agenta ho vystavuje smrtelnému nebezpečí.

Sedmnáct zastavení jara je jedním z největších úspěchů sovětského plátna a seriálem, který je stále intenzivně sledovaný a o kterém se mluví. Umělecký dojem, na který dohlížela režisérka Tatiana Lioznová, je označovaný jako ohromný. Odvážně natočené scény jsou plné dlouhých pauz a někdy i minutových úseků bez dialogů. Mezi mnoha fiktivními špiony vyniká Stierlitz (jak ho Rusové běžně nazývají). Je introvertnější než James Bond, citově bezohledný a méně vnitřně znepokojený.

Průzkum z roku 1999 v Kommersant (ruský nezávislý deník) ukázal, že ze všech ruských filmových postav Rusové viděli ve Stierlitzovi vlastnosti, po kterých u vůdce nejvíce touží, s odkazem na jeho poctivost a věrnost. A těžko se ubránit dojmu, že Putin a Stierlitz, v podání Vjačeslava Tichonova ve své životní roli, vykazují určité společné rysy, které Rusové obdivují.

Stierlitz byl nesmírně pracovitý a schopný dokončit všechny mise. Na rozdíl o Bonda se nenechal příliš rozptylovat ženami. To i přesto, že neměl o zájem žen nouzi a dokázal je využívat k plnění svých cílů. Byl velmi vzdělaný, skvěle rozuměl umění a kultuře. Dá se pro něj použít označení „renesanční člověk“, což je osoba s velkým množstvím zájmů, znalostí a dovedností, je velmi všestranná, hovoří několika jazyky a hraje na hudební nástroje.

Seriálu dodává napětí možnost, že by mohl být Stierlitz odhalený a čelit nemilosrdnému potrestání. První podezření pochází od divokého Ernsta Kaltenbrunnera z SS, který do případu postaví šéfa gestapa Heinricha Müllera, ačkoli Müller nevidí důvod, proč Stierlitzovi nevěřit. Ale tváří v tvář těmto hrozbám a s vědomím, že odhalení by bylo fatální, zůstává Stierlitz neochvějný, dokonalý model špiona, který se pod tlakem nehroutí. I v okamžiku, kdy by mohl ukončit misi ve Švýcarsku a vrátit se domů k ženě, rozhodne se zamířit zpět do Německa a pokračovat ve stále nebezpečnější hře o udržení svého krytí. 

Mír ještě nebyl vyhrán. Plukovník Maksim Maksimovič Isajev jede tedy do Berlína. Chodí do práce,

říká vypravěč v seriálu.

Seriál vznikl na objednávku tehdejšího šéfa KGB a pozdějšího prezidenta SSSR Jurije Andropova ve snaze zlepšit image organizace po druhé světové válce. 

Zatímco gestapo je ukázáno pomocí brutálních výslechových technik na zadržených, NKVD (název KGB se používá až od roku 1954) se v seriálu k takovým metodám nesnížila, i když je v reálu používá dodnes. Organizace je ukázána jako morálně nadřazená a extrémně schopná. To je jedním z důvodů obliby seriálu v dnešní ruské nacionalistické společnosti. Stierlitzovým posláním je morální křížová výprava — zastavit dohodu mezi Západem a nacistickým Německem za zády Moskvy. Tato myšlenka má nesmírný ohlas v moderním Rusku.

Po mnoha letech zůstává seriál diváky velice dobře přijímaný, a to nejen v Rusku. U nás má v ČSFD hodnocení 81 % a vesměs pozitivní reakce.