Samota a deprese. To byl krutý osud půvabné herečky Kláry Jernekové

Klára Jerneková se dožila pouhých 58 let a není bez zajímavosti, že byla v polovině šedesátých let považována za jednu z nejtalentovanějším mladých hereček. Na divadle hodně vystupovala v lyrických a básnických dramatech, a to zejména pro svou dívčí postavu, kvalitní slovní projev a pohybový talent. Přes naivky a dramatické postavy se propracovala i ke komediálnímu žánru.

Jedna z prvních filmových rolí, která se zapsala do paměti diváků, byla princezna Pampeliška, jež se má z donucení provdat za bohatého hispánského prince. To vyřeší tak, že prchne z domu a vydá se do světa s Honzou, kterého potká cestou. Láska ji však nezachrání před nevyhnutelným koncem, kdy se na podzim změní v bílé chmýří a vítr ji rozfouká po kraji. Je to příznačné pro herečku, jejíž popel syn vysypal do Vltavy.

Role v seriálu Byli jednou dva písaři však byla úplně jiná – pro dva stárnoucí písaře byla služka Rozárka jako vycházející sluníčko. Mladá herečka si během natáčení postěžovala, že má navíc pár kilogramů, které by chtěla zhubnout, a tak režisér Ján Roháč pro všechny vymyslel, že budou hubnout s ní. To však nebylo úplně snadné, protože štáb měl k dispozici hodně jídla. Herečka tak nakonec byla ráda, že si dokázala udržet svou váhu. To se nedalo říct o pánech Horníčkovi a Sovákovi, kteří přibrali během natáčení skoro deset kilogramů.

Klára Jerneková se narodila do umělecké rodiny. Jejím otcem byl režisér Karel Stránský a matkou herečka Jiřina Stránská. Moc nechybělo k tomu, aby Klára umřela s matkou měsíc po svém narození. V době války byla s matkou na procházce na Žofíně, a když sirény ohlásily nálet, matka se s ní utíkala schovat do krytu na Karlově náměstí. Cestou jí však někdo poradil, ať zamíří do Národního divadla, kde se také schová a má to blíž. Tato rada byla doslova k nezaplacení, protože úkryt na Karlově náměstí dostal přímý zásah a téměř nikdo nepřežil.

Přestože Klára chtěla raději tančit, nakonec herectví neunikla. Po DAMU nastoupila v pouhých 21 letech do Národního divadla. Tam se potkala s budoucím manželem Josefem Čápem. Láska však vyprchala a podobně skončilo i druhé manželství.

Nakonec ji čekal i vyhazov z divadla. Neúspěch v soukromém životě i v práci řešila tím nejčastějším způsobem. V samotě se utápěla v depresích a v alkoholu.

V roce 1989 získala v restituci nemalý majetek a mohla si žít v přepychovém bytě plném starožitností a vzácných obrazů. Ani to však její duši nedokázalo uzdravit. Kombinací léků a alkoholu si vyvolala halucinace, v nichž vídala svou mrtvou matku. Nakonec se scházela s pochybnými existencemi, které využily její zranitelnosti a připravily jí o velkou část majetku. Půl roku před smrtí si zlomila nohu v krčku a přestala vycházet z bytu. Policii zavolali sousedé, když byl dlouho v bytě klid.