Prokletí Martina Růžka: Jak se z hrdiny odboje stal nejnenáviděnějším padouchem Česka

Herec s hlubokým hlasem vtiskl postavě německého uchvatitele mrazivou aroganci, která zvedala ze židlí celé generace diváků. Zatímco děti se schovávaly pod peřinu, dospělí měli chuť po něm v kině házet shnilá jablka.

Odbojář s falešnou identitou

Málokdo věděl, že tenhle filmový padouch byl ve skutečnosti statečným mužem, který během války riskoval krk v protinacistickém odboji. Dokonce si změnil jméno, aby uctil památku svého strýce, popraveného generála.

Pro parašutisty po atentátu na Heydricha tajně sháněl deky a jen zázrakem neskončil v rukou gestapa. Pod maskou přísného herce se tak skrýval člověk pevných morálních zásad, který se nebál postavit skutečnému zlu.

Prokletí záporných postav

Kazisvět nebyl jeho jediným křížem, protože předtím exceloval jako fanatický jezuita Koniáš v historickém dramatu Temno. Byl v té roli tak děsivě autentický, že si před ním lidé na ulici s chutí a demonstrativně odplivli.

Vlakové kupé se prý okamžitě vyprázdnilo, jakmile do něj vstoupil, protože nikdo nechtěl sedět vedle ztělesněného fanatismu. Martin Růžek tyhle reakce bral s humorem, i když ho občasná lidská nenávist v soukromí zamrzela.

Fotbalový fanoušek s červenobílou krví

Mimo záře reflektorů byl Růžek vášnivým příznivcem pražské Slavie a čtvrt století dokonce šéfoval jejímu fanklubu. Na stadionu v Edenu byl jako doma a fotbal pro něj znamenal víc než všechny divadelní ceny dohromady.

Právě on se zasloužil o to, aby se klubu vrátil jeho tradiční název, a bojoval za něj se stejnou vervou jako Radovan za svou Ladu. V hledišti zapomínal na masky králů a byl prostě jen šťastným chlapem v davu.

Odmítnutí slávy a hořký konec

Když přišla revoluce, zachoval se jako pravý charakter, vrátil titul národního umělce a kriticky sledoval, jak se země mění. Neměl rád levné pozlátko a bál se, že česká identita se rozpustí v záplavě cizích nápisů.

Závěr jeho života byl bohužel smutný a prožitý za zdmi léčebny, kde bojoval s následky mrtvice i nezájmem tehdejšího vedení divadla. Přesto v paměti národa zůstal jako ten největší pohádkový lump, kterého milujeme nenávidět.