Námět na seriál 30 případů majora Zemana se zrodil v době té nejtvrdší normalizace

Námět na seriál 30 případů majora Zemana se zrodil v době té nejtvrdší normalizace
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Jak uvádí seriáloví badatelé Graclík a Nekvapil, původ kriminální série, která dodnes dokáže vzbudit emoce i u lidí, kteří v době natáčení nežili, nebo naopak dokázali čerpat plnými doušky výhody, které tehdejší systém nabízel, se datuje do roku 1971, času hluboké normalizace.

V tomto čase lidé neměli moc možnost cestovat na exotickou dovolenou na jiný kontinent a neznali streamovací služby, kino bylo v každé vesnici a na největší dobrodružství v oblasti kultury lidé teprve čekali. Na dobu, kdy se v domácnostech objevilo video a zápaďácké filmy, si ještě všichni museli pár let počkat. Krimi seriál byl tak vítaným zpestřením a Honza Zeman se stal lidovým hrdinou. V televizi nebylo z čeho vybírat.

Vážně nevážně

Jak uvádí kniha o vzniku seriálu, v roce 1971 tiskový odbor Ministerstva vnitra začal dávat dohromady podklady pro vznik seriálu. V původním plánu bylo vytvořit desetidílný seriál, který by vycházel z nejzajímavějších kriminálních případů té doby, kterými se zabývala policie. V době teoretické přípravy nebylo úplně jisté, jaký formát by seriál měl mít a uvažovalo se i o dokumentu. Jenže nápadů bylo hodně a vůle k natáčení méně. Nakonec nápad tak trochu vyšuměl.

Teprve na sklonku roku 1972 se v pražské Hlavní redakci armády, brannosti a bezpečnosti znovu objevil nápad na hraný seriál kriminálních případů. Výsledkem velkých plánů bylo vytvořit 28 kriminálních případů od roku 1948. Následovala dlouhá a časově náročná debata, která vyplodila základní formát seriálu: hrdina a dění kolem něho.

Cílem tvůrců bylo samozřejmě oslavovat práci režimu, ale nepatetickou formou. A pokud se i dnes diváci oprostí od předsudků, seriál je dokáže i po letech zaujmout a pobavit.

Seriál byl ve své době průkopníkem, který vytvořil televizního hrdinu, ukázal společenské souvislosti a přidal dobrodružnou tematiku, která oslovila širokou veřejnost.

Jako se vším, chvíli to trvalo, než se projekt schválil. V prosinci 1972 padlo zásadní rozhodnutí a seriál dostal zelenou. Jen bylo třeba zapracovat na jednotlivých epizodách, aby seriál nevyzněl jako jednostranná propaganda. K osmadvacítce případů se přidaly další dva.

Zároveň už z plánů bylo jasné, že pokud se projekt podaří zrealizovat, půjde o velkolepý počin, který posune seriálovou tvorbu na úplně jinou úroveň.

Ani třicítka případů nebyla náhodná. V roce 1975 se chystala oslava třicátého výročí založení SNB a také třicáté výročí osvobození Československa sovětskou armádou.

V době, kdy se hodně dbalo na oslavy různých historických milníků, byl seriál vítaným zpestřením oslav. Jenže to, co dnes bereme jako propagandu, nevzniklo lehce. Dokonce i za název seriálu se muselo bojovat. Zeman musel porazit majora Herycha, Hurycha i Horáka. Tvůrci museli bojovat proti náměstkyni ústředního ředitele českých studií Dr. Mileně Balášové, která byla proslulá hlavně tím, že kontrolovala, zda socialistické ženy nechodí do práce v televizi bez podprsenky či jinak nevhodně oblečené.

Této zapálené strážkyni morálky jméno Zeman připomínalo německé příjmení Seeman, což bylo nemyslitelné. Nakonec ovšem zdravý rozum zřejmě zvítězil nad podprsenkovou policií, a tak se začal plánovat proklínaný i velebený kriminální seriál, který se zapsal do dějin.

Zdroje článku:
  • GRACLÍK, Miroslav a Václav NEKVAPIL. 30 případů majora Zemana: příběh legendárního seriálu a jeho hrdinů. Praha: Dobrovský, 2014. Omega (Dobrovský). ISBN 978-80-7390-232-2,
  • autorský článek