Byl víc než jen postava z filmu. Skromný herec, na kterého se nezapomíná

Nikdy hlavní hvězdou, přesto nezapomenutelný: Síla klidné přítomnosti Františka Kováříka

Za celý život se František Kovářík nedočkal větší role. I v několika minutách, které mu režiséři dopřáli, na sebe dokázal strhnout pozornost. U kolegů měl respekt. Vždyť zažil ještě éru němého filmu.

Asi nejlépe ho charakterizoval herec Ilja Prachař, který o něm před mnoha lety řekl:

František chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova a váže z nich myšlenky. Spřádá je v moudra, aniž by jimi omotával kořist. Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu. Takto ho obdařila příroda a on jí splácí. Prozradila mu, že navždy spoutala dobro se zlem vzájemnými pouty. Aby láska s nenávistí byly odsouzeny žít pospolu, aby maliny byly sytě červené – jako rulík zlomocný. Moudrý člověk, moudrý herec. Přinesl přírodu na jeviště. Ví, že maliny ve velkých dávkách jsou mdlé, zatímco rulík zlomocný v malých dávkách je lék.

František Kovářík byl od pohledu vlídný a usměvavý, a proto byl ideálním představitelem vesnických podivínů, strýčků a dědečků. Pracoval neúnavně celý život, jen ve stáří si stěžoval, že mu chybějí přátelé, protože už všichni zemřeli.

Od kamenického řemesla ho zachránila nemoc

Byl to právě on, kdo z velké rodiny měl převzít živnost po otci. V mládí však prodělal těžký zápal plic, a proto otec rozhodl, že ho nebude nutit převzít kamenickou dílnu. Vyučil se v Plzni zámečníkem, ale jeho přáním bylo stát se hercem nebo se přidat k cirkusu. V Sokole se začal věnovat akrobacii.

Na zkušené v Americe

Když se jeho strýc chystal na zkušenou do Ameriky, přidal se k němu. Bylo mu pouhých 17 let. Za oceánem se živil různě, většinou šlo o špatně placené podřadné práce jako pomocník u řezníka nebo v tiskárně. V Chicagu se přidal k ochotníkům.

V divadle zažil tragický okamžik

Když se vrátil domů, rozhodl se, že zůstane u divadla, pět let kočoval a nakonec se mu podařilo získat první stálé angažmá ve Švandově divadle v Praze. V roce 1913 se poprvé objevil ve filmu Pan profesor, nepřítel žen. Tento snímek se nedochoval.

V období první světové války musel do Škodových závodů v Plzni, ale stále si udržel spojení s divadlem a hostoval v Městském divadle v Plzni. Právě tam zažil v roce 1917 velice dramatickou událost. Jako rekvizity se používaly skutečné meče a při jednom souboji byl herec zasažen do ruky, ostří mu proťalo tepnu a hrozilo, že mu budou muset ruku amputovat. Ve Františkovi se však něco zatvrdilo a rozhodl se, že se vyléčí sám.

Pár let se dával dohromady

Začal žít jako poustevník, přestal pít a kouřit, nechal si narůst plnovous, začal chodit bez bot na dlouhé procházky, dokonce i v zimě. V roce 1919 se vydal pešky na pouť po Čechách. Po hospodách hrával dětem loutkové divadlo a opravoval vesničanům děravé hrnce. Už rok na to se vrátil v plné síle k divadlu, tentokrát do Vinohradského divadla. S malými pauzami tam vydržel až do roku 1959, kdy odešel do penze, ale nadále spolupracoval s filmem a televizí. Staré muže hrál už od středního věku, třeba jako starého mlynáře v pohádce Pyšná princezna.

Už ve filmu Marečku, podejte mi pero! působil jako vetchý stařík. Jeho poslední role byla však ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne. Bylo mu už 97 let, a patří tak mezi nejdéle aktivně působící české herce. Zemřel 1. 10. 1984, bylo mu 98 let.